EKONOMIKA

Český průmysl hromadí zásoby, bojí se další logistické krize. Hromadění zásob je ale zásadním zdrojem inflace

Koncem loňského roku v Česku konečně viditelně odeznívaly neblahé dopady světové logistické krize, která na přelomu let 2020 a 2021 propukla v důsledku pandemie. Provozní podmínky v českém zpracovatelském průmyslu se proto v prosinci 2021 oproti předchozímu měsíci výrazně zlepšily, a to nejvíce od loňského srpna.

Lukáš Kovanda

Odeznívání efektů přetížení mezinárodních dodavatelsko-odběratelských řetězců umožňuje českým průmyslovým podnikům citelněji navyšovat výrobu, neboť se například zkracující čekací doby na zajištění klíčových subdodávek. Subdodavatelé stále čelí mimořádně obtížné situaci, ale v prosinci podali na poměry loňského roku v souhrnu jeden ze svých nejlepších výkonů. Tuzemské průmyslové podniky však i tak čelí stále citelnému nárůstu objemu výroby v rozpracovaném stádiu, což je právě důsledek dlouhých dodacích dob a nedostatku materiálu na světových trzích. 

Tam, kde je to možné, se snaží průmyslníci přecházet ze subdodávek na vlastní zajištění komponent „svépomocí“, tj. vlastní výrobou, pročež se zvyšuje zaměstnanost. Zvýšení zaměstnanosti bylo loni v prosinci nejvýraznější za více než čtyři roky, od října 2017. Současně také podniky intenzivněji hromadí zásoby, aby do budoucna oslabily riziko vystavení výroby dalším výpadkům v dodávkách. Hromadění zásob ovšem přechodně stupňuje již tak rapidní inflaci jak oblasti výrobních, tak nakonec i spotřebitelských cen. V době hromadění zásob totiž pochopitelně dále zesiluje příslušná poptávka, která se potkává se stále značně oslabenou nabídkou, jež se dosud nevzpamatovala z dopadů pandemických omezení a související následné světové logistické krize.

Příznivé tak je alespoň to, že čeští průmyslníci loni koncem roku čelili nejmírnějšímu nárůstu cen vstupů – materiálů, energií i dopravy – od prvního loňského čtvrtletí. Růst cen vstupů je však pochopitelně nadále citelný, umocňuje jej také zejména evropská energetická krize.  Průmyslové podmínky jej v nemalé míře musí přenášet na zákazníky, což v důsledku znamená silný tlak na růst hladiny spotřebitelských cen. Inflace však zatím neomezuje poptávku po průmyslové produkci, takže tuzemský průmysl se i při pohledu na růst nových zakázek dívá do letošního roku s optimismem. Nepředpokládá, že by se pandemická situace měla zhoršit natolik, aby jako loni či předloni došlo k jakkoli citelnějšímu ochabnutí poptávky a možností výroby.
 

Lukáš Kovanda, Ph.D. je členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a hlavním ekonomem Trinity Bank.

Josef Kalina

estli tomu dobře rozumím, spouštěče problémů jsou v zasadě dva, covid a energie. Mám za to, že obě krizové veličiny mají jedno společné a to, že jejich odeznění, ukončení je v zásadě otázkou společenské dohody a ne až tak vyřešení objektivních příčin. Protože racionálna v diskusích o covidu či klimatu je dnes už úplně stejně, tj. minimum. O to více se prosazují náhledy ideologické a ty jsou, jak známo, obvykle úplně nejvíc nesmiřitelné. Takže tam, kde by byl na místě rozumný energetický mix, zuří boj typu buďto slunce a voda nebo nic. A tam, kde se už dávno mohlo říci, kdo se chce nechat očkovat může zdarma a pomalu kdykoli, probíhají leckde už intenzivní přípravy na hromadné státní znásilnění těch, kteří zájem nemají, jakkoli to naprosto neodpovídá posledním vědeckým zjištěním ani v náznaku. Je to ovšem oboje pro jakési imaginární vyšší dobro. To je kouzelný nástroj moci od nepaměti. Které přesně to je, to rozhodujeme pak my v komisích, sekretariátech a ústředích. Dosaďte si každý dle libosti. Jestli s tímto přístupem do

Michal Babinec

O tom, že nezvládnutí logistiky formou držení nebo dokonce hromadění skladových zásob je jeden z největších prohřešků proti modernímu byznysu, nás učili už někdy před čtvrt stoletím. Zdá se, že se leckterá poučka obrací nyní vzhůru nohama. Jakoby začínalo občas docházet na moudrost předků a jejich “sedlácké“ myšlení. Jakoby alespoň občas a v něčem začínal těm nejmodernějším a nejprogresívnějším trendům v jakémkoli oboru docházet dech. Možná je to jen taková lekce pokory, kdoví? Často se dnes v souvislosti s aktuální krizí mluví o digitalizaci. Dlouho jsem si myslel, že je to do budoucna jasné a jediné řešení. Trochu tu jistotu ztrácím. Jednak mě napadá, že žádný stroj na světě nebude schopen vyrábět z něčeho, co z toho skladu prostě předtím někdo nevytáhne a pak je tu ještě jedna věc. V textu je krom logistických problémů zmiňována i energetická příčina stávajících potíží. Nejsem a nechci být žádný dystopik, ale umí si někdo představit, co nastane s maximálně digitalizovanou společností při nějakém dlouhodobějším blackoutu?!

Nikola Spurná

Tady u nás už dělá zásoby kdekdo, tak proč ne fabriky. Já mám pocit, že lidi prostě přestali věřit po tom všem, že se svět vrátí zase zpátky do normálních kolejí. Třeba můj chlap za posledního lockdownu potřeboval doma něco trochu zedničit a než přišel na to, že může nakupovat na kamarádův živnosťák, byl úplně nepříčetnej, že mu stát zakázal koupit si pytel malty a betonu. A lidi jim už, tomu státu, nevěřej, že jim třeba nezakáže jednou nakupovat jídlo, třeba jen neočkovanejm nebo tak něco, ale vidím to všude kolem sebe. Co je doma, to se najednou zase počítá. Přesně, jak to měli můj děda s babkou, to byl tenhle svět, každej šroubek schovat, starý hadry, skořápky od vajíček, pomalu odpad, protože zažili válku a furt říkali: „Teď je, zejtra bejt nemusí“. No něco na tom je, kdo nezažil, tak se jim smál, ale oni věděli svý.