A jestli neumřeli, zvedají se a padají dodnes. Tak by mohl znít konec pohádky o covidových dobách v lecjakém segmentu ekonomiky, který má tu smůlu, že jednoduše ke svému byznysu potřebuje živé lidi i jinde než za obrazovkou on line připojeného zařízení. Tohle nemá řešení, to nemá konec. Po posledním vysílání, už nevím které televize, kde jsem vyslechl vážně míněné úvahy o čtvrté dávce “tečky“, u které tentokrát už pro změnu ani nevznikl pokus předstírat, že by měla být definitivní, jsem pochopil jedno. Žádný konec pandemie se neplánuje, není na dohled. Nepodléhám konspiračním teoriím, naopak mně přijdou většinou až směšné ve své alogické hlouposti. Jenže řeči o pravidelném každo(půl)ročním očkování vlastně zapadají do toho, co jsem si na počátku přečetl na stránkách Státního zdravotního ústavu o očkování proti chřipkovým typům onemocnění. Imunita nebývá ani zdaleka stoprocentní a vydrží maximálně tak ten rok, či spíše půl. Zdá se mi víceméně zřejmé, že jsou dvě cesty. Ta jedna je ta stávající, které občas někdo říká nikoli úplně neprávem “sanitární totalita“ a pak ta druhá, kdy uznáme, že naše moc nad přírodou, počasím a třeba i viry má své limity a dosáhnout konečného a úplného vítězství není v našich silách a možná to není ani dobře. Ono každé konečné vítězství s totálním nasazením všech a všeho mívá koneckonců již také své historické předobrazy dosti děsivých konců. Tak já jen za ty hospodské, hoteliéry a cestovky, ale i všechny ty další, moc prosím, nevylijme s vaničkou i dítě, nevyhánějme čerta ďáblem, žijme a nechávejme žít. Třeba i s rizikem, třeba i za cenu, že něčí život se možná může zkrátit. Stejně to přesně nevíme, podobně jako nevíme, kolik dávek a komu bude ještě třeba.
.png)