Lidová moudrost praví, že neštěstí nechodí nikdy samo a že na koho se nalepí smůla, toho se drží. Pravda je, že někdy je to tak, že dotyčný se svého údělu nakonec nejvíce drží sám, protože má pocit, že je to sice bída, ale zato vyzkoušená. Jak známo, největší hrůzu budí neznámo, na čemž ostatně staví většina dobrých hororů. Sleduji nekončící kolotoč hloupých regulací, škodících norem a často až k absurdnosti nesmyslných prohlášení, jež se linou z bruselské centrály EU. Pozoruji stále viditelnější důsledky, třeba dražší elektřinu. Přemýšlím, kde to má konec, co bude ona pověstná poslední kapka. Příliš nadějí si nedělám. I ti naši nejvíce rebelující a rádoby konzervativní politici sice občas pronesou kritickou větu, ale už v té další se pro jistotu zaklínají věrností až za hrob. Je to čím dál větší bída, ale ta naše, vytoužená, referenční. O té se nediskutuje. Co by bylo, kde bychom skončili, v čím područí? Týrané a doma bité ženy by mohly vyprávět. Také se stále dokola nechávají přesvědčovat, že bude lépe a pro svých pár facek se vracejí zas a znovu. Vždyť minulý měsíc zaplatil účet za elektriku…!