EKONOMIKA

Kudláček: Co skutečně zapálilo v roce 2007 požár na finančních trzích?

K recesi, jež se odehrála v letech 2007 až 2009 přispělo mnoho faktorů a proměnných. Jedno je jisté, jednalo se o druhou nejhorší hospodářskou krizi v historii USA. Co způsobilo tehdejší chaos v hospodářství? Jak se ho podařilo vyřešit?

Patrik Kudláček

Hlavní spouštěč finanční krize v letech 2007-2009? Ekonomové uvádějí jako hlavního viníka zhroucení trhu s rizikovými hypotékami – nesplácení vysoce rizikových úvěrů na bydlení, které vedlo k úvěrové krizi v globálním bankovním systému a prudkému poklesu hodnoty cenných papírů krytých hypotékami. Ve skutečnosti jsou však příčiny složitější. Podle zprávy Komise pro vyšetřování finanční krize z roku 2011 byla recese katastrofou, které se dalo předejít, přičemž byla způsobena rozsáhlými nedostatky, včetně vládní regulace a riskantního chování Wall Street. 

I když se o relativním vlivu jednotlivých příčin dodnes diskutuje, tato recese je varovným příběhem o riziku, investování do toho, co znáte, a o nebezpečí plné důvěry ve finanční experty a instituce. 

Nepřiměřené investice a deregulace

Dvě desetiletí před Velkou recesí byla do značné míry prosperující, s růstem HDP, nízkou inflací a dvěma relativně mírnými recesemi. Panovalo dokonce optimistické přesvědčení, že tradiční hospodářský cyklus spojený se střídáním nafukujících se tržní bublin a jejich následným praskáním byl překonán ve prospěch mírného, ale stabilního hospodářského růstu.

Bezbřehý optimismus však vedl k nesmírně rizikovému chování u investorů. Všichni, od majitelů domů po bankéře, věřili, že ekonomika poroste donekonečna. Díky tomu se tradičně rizikové chování investorů typu využívání finanční páky a nadměrného zadlužování zdálo být bezpečné. Předpoklady o hospodářském růstu také přispěly k období deregulace, především ke zrušení Glass-Steagallova zákona v roce 1999, přelomového zákona z doby meziválečné krize, který odděloval komerční a investiční bankovnictví. 

Zrušení klíčových ustanovení Glass-Steagallova zákona umožnilo bankám a makléřským společnostem výrazně se zvětšit a otevřelo brány pro obří fúze. Změny Glass-Steagallova zákona sice byly jen jedním z faktorů, které přispěly k recesi v letech 2007-2009, ale zároveň přinesly období expanze korporací a pohlcování malých nezávislých institucí, čímž vznikly subjekty, které byly „příliš velké na to, aby padly – nebo si to alespoň všichni mysleli.

Uvolněné úvěrové standardy na trhu s bydlením

V desetiletí předcházející roku 2007 hodnoty nemovitostí v USA neustále rostly, což lidi povzbuzovalo k investicím do nemovitostí a ke koupi domů. Trh s rezidenčním bydlením byl na vzestupu. S cílem využít tohoto boomu hypoteční věřitelé spěchali, aby schválili co nejvíce úvěrů na bydlení, a to i dlužníkům s horšími úvěrovými podmínkami. 

Tyto rizikové úvěry, tzv. subprime hypotéky, se později staly jednou z hlavních příčin velké recese. Protože subprime hypotéky byly poskytovány lidem, kteří se dříve nemohli kvalifikovat pro běžné hypotéky, otevřel se trh záplavě nových zájemců o bydlení. Snadné úvěrování bydlení mělo za následek vyšší poptávku po bydlení. To přispělo k prudkému růstu cen nemovitostí, který vedl k rychlému vzniku (a nakonec splasknutí) bubliny na realitním trhu. 

Úrokové sazby byly v té době nízké, subprime hypotéky však byly hypotéky s nastavitelnou úrokovou sazbou, které byly zpočátku spojeny s nízkými a přijatelnými splátkami, po nichž v pozdějších letech následovaly splátky vyšší. Výsledek? Dlužníci, jejichž finanční situace již byla nejistá, měli velkou šanci, že nebudou schopni splácet svou hypotéku, až se v následujících letech zvýší úroková sazba. Ve spěchu, kdy chtěli využít výhod horkého trhu a nízkých úrokových sazeb, si mnozí kupující vzali úvěr, aniž by znali rizika s tím spojená. Obecně se však věřilo, že rizikové úvěry jsou bezpečné, protože ceny nemovitostí určitě porostou.

Rizikové chování na Wall Street 

Vedle poskytování hypoték našli věřitelé další způsob, jak vydělávat na realitním průmyslu: V procesu zvaném sekuritizace sestavovali rizikové hypoteční úvěry dohromady a dále je prodávali. Prostřednictvím sekuritizace věřitelé rizikových hypoték sdružovali úvěry a prodávali je investičním bankám, které je následně prodávaly investorům po celém světě jako cenné papíry kryté hypotékami (MBS). 

Nakonec investiční banky začaly cenné papíry kryté hypotékami přebalovat a prodávat na sekundárním trhu jako zajištěné dluhové obligace (collateralized debt obligations – CDO). Tyto finanční nástroje spojovaly více úvěrů různé kvality do jednoho produktu rozděleného do segmentů neboli tranší, z nichž každá měla vlastní úroveň rizika vhodnou pro různé typy investorů.

Teorie, podpořená propracovanými matematickými modely Wall Street, spočívala v tom, že různorodost různých hypoték snižuje riziko CDO. Skutečnost však byla taková, že mnoho tranší obsahovalo hypotéky špatné kvality, což by snižovalo výnosy celého portfolia. Investiční banky a institucionální investoři po celém světě si na nákup CDO půjčovali značné částky za nízké krátkodobé sazby. A protože se finanční trhy zdály být celkově stabilní, investoři se cítili bezpečně, když se chtěli zadlužit.

Aby to bylo ještě složitější, banky používaly swapy úvěrového selhání (CDS), další finanční derivát, aby se pojistily proti selhání CDO. Banky a hedgeové fondy začaly nakupovat a prodávat swapy na CDO v neregulovaných transakcích. Také proto, že transakce s CDS se nezobrazovaly v rozvahách institucí, nemohli investoři posoudit skutečná rizika, která tyto podniky přijaly. 

Slabé kontrolní orgány

Stejně jako korporátní dluhopisy a další formy dluhopisů vyžadovaly MBS a CDO požehnání ratingových agentur, aby mohly být uvedeny na trh. Mezi tři velké ratingové agentury patří Moody's, S&P a Fitch Group, přičemž tyto agentury udělily mnoha cenným papírům rating AAA, který je obvykle vyhrazen pro nejbezpečnější investice, přestože obsahovaly značný podíl rizikových hypoték

Stojí za zmínku, že ratingové agentury mají být nezávislé. Zdá se však, že zde existoval přirozený střet zájmů, protože banky, které cenné papíry vydávaly, agenturám za jejich hodnocení platily.

Krize rizikových hypoték 

Poté, co se úrokové sazby po celý počátek roku 2000 držely na nízké úrovni, začaly od roku 2004 růst v reakci na přehřívající se ekonomiku a obavy z inflace. V polovině roku 2004 činila základní úroková sazba americké centrální banky 1,25 %. O dva roky později se vyšplhala na 5,25 %.

Zvýšení sazeb nemohlo přijít v horší dobu. V polovině roku 2006 dosahovaly ceny domů svého vrcholu a trh zpomaloval. Když nabídka začala převyšovat poptávku, ceny domů prudce vzrostly. Kombinace vysokých úrokových sazeb a klesajících cen domů způsobila, že pro kupující bylo velmi obtížné splácet své domy. V důsledku toho prudce vzrostl počet nesplácených hypotečních úvěrů. Jeden úvěr za druhým se stávaly bezcennými. V dubnu 2007 vyhlásila společnost New Century Financial, největší nezávislý poskytovatel rizikových hypoték, bankrot a krize rizikových hypoték začala. A díky CDO se kolaps brzy projevil i mimo realitní průmysl.

Nesplácení úvěrů znamenalo, že velcí investoři do CDO, jako jsou manažeři hedgeových fondů, investiční banky a penzijní fondy, zaznamenali pokles hodnoty investic. Jelikož se s CDO neobchodovalo na žádné burze, neexistoval způsob, jak se jich zbavit, takže ti, kdo je drželi, museli odepsat značnou část jejich hodnoty

Ti, kteří nakupovali CDOs ve velkém, nyní viděli své zdecimované rozvahy, jako například jedna z největších investiční bank Bear Stearns. Poté, co banka utrpěla obrovské ztráty na základě svých investic do CDO, ztratila důvěru investorů – a tím i schopnost půjčovat si peníze. V březnu 2008 se tak tato úctyhodná firma prodala JP Morgan Chase, aby nezbankrotovala. 

Krach na akciovém trhu v roce 2008

Na jaře roku 2008 se debakl CDO změnil v plnohodnotnou úvěrovou krizi. Protože nebylo jasné, kde se všechny tyto toxické cenné papíry nacházejí – vzhledem ke všem těm balením a přebalováním – a čí rozvahy je ukrývají, začaly banky účtovat vysoké úrokové sazby za půjčky jiným bankám a institucím.

Obzvlášť katastrofální to bylo pro investiční banku Lehman Brothers. Ve skutečnosti mělo být z dluhu této společnosti ve výši 600 miliard dolarů 400 miliard dolarů kryto CDS. Bohužel v té době už tyto dluhy neměly téměř žádnou hodnotu. Když se Lehman zhroutil a 15. září 2008 vyhlásil bankrot, banky v panice přestaly téměř úplně poskytovat úvěry a celý globální bankovní systém postihl nedostatek likvidity

Akciový trh reagoval prudce. Od 19. září do 10. října 2008 se index Dow Jones dostal do volného pádu a klesl o 3 600 bodů. V té době se začaly dít velké události ve finančním sektoru. Bank of America oznámila, že kupuje Merrill Lynch. FDIC (regulační orgán odpovědný za dohled nad pojištěním bankovních vkladů ve Spojených státech) zastavil činnost Washington Mutual, největší spořitelny v zemi, a převedl její aktiva na JP Morgan Chase. Goldman Sachs a Morgan Stanley, poslední dvě velké investiční banky, které ještě zůstaly v provozu, se přeměnily na bankovní holdingové společnosti, aby mohly získat federální finanční pomoc.

S poklesem světové ekonomiky klesal mezinárodní obchod a průmyslová výroba ještě rychleji než během Velké hospodářské krize z 30. let 20. století. Důvěra spotřebitelů a podniků byla narušena, podniky začaly masivně propouštět a nezaměstnanost na celém světě prudce vzrostla. 

Velká recese byla v plné síle. Reakce federálních úřadů na velkou recesi – rozhodná opatření Federálního rezervního systému spolu s masivními vládními výdaji uchránila americkou ekonomiku před úplným kolapsem. S cílem podpořit půjčky a kapitálové investice snížil Fed poprvé v historii úrokové sazby na nulu a zahájil program kvantitativního uvolňování, v jehož rámci nakupoval finanční aktiva, aby do ekonomiky dodal více peněz.

Co se týče federální vlády, ta vytvořila dva klíčové programy zaměřené na poskytnutí mimořádné pomoci:

  • Program na pomoc problémovým aktivům (Troubled Asset Relief Program, TARP): Tato iniciativa pomohla stabilizovat ekonomiku tím, že vláda nakoupila toxická aktiva v hodnotě až 700 miliard dolarů, přičemž většina peněz byla použita na záchranu problémových bank.
  • American Recovery and Reinvestment Act (ARRA): Tento stimulační balíček, který byl přijat v roce 2009, zavedl řadu daňových škrtů, vládních výdajových mandátů, úvěrových záruk a podpor v nezaměstnanosti, aby pomohl nastartovat ekonomiku.

Tato opatření byla účinná a zabránila tomu, aby recese přerostla v desetiletou záležitost, jakou byla Velká hospodářská krize. V roce 2009 se akciový trh začal zotavovat. Přesto trvalo několik let, než se ostatní aspekty ekonomiky zotavily, což ekonomové charakterizují jako oživení ve tvaru písmene L.   

Slovo závěrem 

V roce 2007 byly úrokové sazby na úrovni 5,25 %. Do konce roku 2008 je však Fed snížil na nulu. Tyto nízké úrokové sazby a rychlá a rázná opatření k udržení ekonomiky v chodu jsou charakteristickými znaky Fedu i dnes. Rychle například přistoupil ke snížení úrokových sazeb v reakci na hospodářské otřesy způsobené koronavirovou krizí.

Generace mileniálů, která dospěla v USA v době nejhorší krize, stále pociťuje důsledky velké recese. Mají menší úspory a velké dluhy ze studentských půjček. Nechtějí si pořizovat bydlení a celkově mají menší majetek než předchozí generace ve srovnatelném věku. Průzkum společnosti Country Financial z roku 2019 ukázal, že polovina (50 %) mileniálů hodnotí úroveň svého finančního zabezpečení jako dostatečnou nebo špatnou, zatímco celkově je to 44 % Američanů.

Finanční krize z let 2007-2009 platí za jeden z nejhorších ekonomických krachů v historii USA. Ačkoli bezprostřední příčinou byla krize rizikových hypoték, splasknutí bubliny specializovaného odvětví způsobilo více vzájemně propojených finančních faktorů, které vedly k bankrotu firem, pádu akciového trhu a ochromení celé ekonomiky.

byznysvcesku.cz

Alexandr Gonda
49 let, finanční makléř . Cítí se zklamaný

U kořenů celosvětové recese byla americká hypoteční krize. Jednalo se svého druhu o řetězovou reakci, která začala kolapsem největších amerických obchodníků s hypotékami a půjčkami jako třeba New Century Financial Corporation. Vše vedlo k historické depreciaci amerického dolaru a propadu světových burz, a to vyhnalo cenu komodit, zejména ropy, prudce vzhůru. Vzpomínám si, že se tehdy pražská burza propadla na šestadvaceti měsíční minimum. Velkým šokem bylo zhroucení největší americká spořitelna Washington Mutual, což byl vůbec největší bankrot v dějinách Spojených států. Světová banka v té době dokonce očekávala první propad globální ekonomiky od roku 1945. Zpětně se můžeme přít, jestli se tomu dalo vyhnout. Teoreticky sice ano, ale celý systém byl tak nastavený a vnitřně propojený, že by muselo dojít k nějakému razantnímu, neřku-li revolučnímu zásahu z vnějšku. Mám na mysli americkou vládu.

Michal Babinec
46 let, byznysmen . Cítí se znechucený

Na první pohled by se mohlo zdát, že to bylo velké selhání volného trhu. Jenomže zásada laissez-faire předpokládá, že se budou subjekty na trhu chovat ekonomicky rozumně. V tomhle případě to rozhodně neplatilo. Někteří ekonomové na to upozorňovali, ale nikdo je neposlouchal, ani vláda, ani Fed, ani investoři. Podle mě propadli dojmu, že se jim nic nemůže stát a stejně to nějak dopadne. Nakonec se ukázalo, že měli do jisté míry pravdu. Za normálních okolností vedou chybné investice k bankrotu, ale v tomhle případě byli někteří „too big to fail“, teda tak velcí, že je stát podrží. To je z tržního pohledu úchylné a narušuje to celé prostředí. Velké korporace se prostě vyhnuly, alespoň z větší části, následkům svého chybného hospodaření a jejich, s prominutím, průsery uhradili nevinní daňoví poplatníci. Nehovořil bych tedy o volném trhu, ale nějakém korporátním socialismu.

Karin Léblová
40 let, na volné noze . Cítí se bezradný

Pamatuji si, že jsem se v té době zrovna seznámila se svým manželem. Snažil se mi celou krizi vysvětlit, ale moc jsem to nepochopila. Vlastně to nechápu doteď. Jak mohli dávat hypotéky lidem, kteří na ně neměli peníze? Já mám jenom malý krámek a nestudovala jsem žádnou ekonomiku, ale to je otázka selského rozumu. Takže buďto manažeři těch společností byli hlupáci, nebo jim to bylo jedno, že to všechno krachne, hlavně že si stačili rychle sami vydělat.