EKONOMIKA

Domácí pekárny letos slaví 35. narozeniny. Co změnily?

Moderní mlynářské provozy umožňující pružnou diverzifikaci své produkce tak již dnes mají výrazně bohatší možnosti odbytu, než jen distribuci pytlů do průmyslových pekáren.

Ondřej Smutný

Vůně čerstvě upečeného domácího chleba a melty. Směs dvou vůní, kterou si už v spolu v domácím prostředí většina z nás spojí spíše než s babičkou, tak s dávnou návštěvou vesnického domečku prababičky. Už naše babičky domácímu pečení chleba (snad i rády) odvykly. Upéct takový křupavý a přitom vevnitř nadýchaný chleba, znamenalo více než deset hodin práce. Ani minulý, ani porevoluční režim tak domácímu pečení chleba nepřály. V posledních letech se ale tato polozapomenutá činnost začíná opět dostávat do módy.

Důvod je jednoduchý: Díky čím dál populárnějším a cenově dostupným domácím pekárnám už není nutné strávit přípravou tolik času jako kdysi - většinu dřiny zajistí stroj. Ačkoliv se domácí pekárny staly nedílnou součástí většiny českých domácností až v posledním desetiletí, doopravdy letos oslavily již pětatřicáté výročí. Vznikly původně v Japonsku, pak pomalu opanovaly USA a teprve poté se rozšířily i do západní Evropy a s drobným zpožděním i k nám.

Domácí pečení chleba nejen v automatizovaných přístrojích, ale i pěkně postaru se stalo jedním z mnoha moderních gurmánských hobby trendů, obdobně jako domovaření piva, kvašení kimči, nebo experimenty se sýrovými kulturami . Sociální sítě propojují majitele živého kvásku, kteří ho pak spolu sdílí, ve skupinách si pekaři vyměňují zaručené recepty na „ten opravdu nejlepší chlebík jako od prababičky” a pozitivně zasahuje rodiny s dětmi s celiakií.

Srovnání dnešní nabídky mouky a směsí na domácí pečení se stavem před revolucí je jako pověstné nebe a dudy. Kde naše babičky volily maximálně mezi hladkou, polohrubou a hrubou je dnes sortiment řádově širší. Milovníci tradice mohou šáhnout po špaldové mouce, ta se naposledy ve větším používala před druhou světovou válkou a jakýkoliv staročeský recept pšeničný by měl ve skutečnosti být s použitím špaldy. Velmi důležitá je také možnost volby bezlepkové mouky pro ty, kteří z dietetických důvodů nemohou klasickou mouku a přívrženci zdravého životního stylu pak sahají po tmavých, celozrnných směsích na pečení tmavého pečiva.

Klasickými obilovinami (pšenice, žito) to však stále nekončí. Nejde jen o způsob mletí, ale své příznivce nachází, kromě již zmíněné špaldy, také dříve nevídané mouky čirokové, tapiokové, rýžové, kaštanové, nebo jáhlové. Na své si tak přijde skoro každý. Moderní mlynářské provozy umožňující pružnou diverzifikaci své produkce tak již dnes mají výrazně bohatší možnosti odbytu, než jen distribuci pytlů do průmyslových pekáren. Zajímavý objem své produkce mohou uplatnit i na maloobchodním trhu v menších baleních s výrazně zajímavější marží. Rozdíl v ceně mezi základní moukou a pekařským speciálem je značný. Zatímco pekárny odebírají mouky v ceně do 10 Kč za kilogram, spotřebitelské balení speciální mouky vyjde hospodyňku i na sto korun. Obnovený zájem o domácí pečení tak průběžně mění i trh s moukou a připravuje podnikům v potravinářském průmyslu nové výzvy.