EKONOMIKA

Evropský trosečník na pustém ostrově zhubne až na kost: přesto to nebude mít smysl

Těžké následky evropské „diety“ pocítíme už dost možná tuto zimu. Evropská unie si totiž uměle zdražuje energie. Daněmi a dotacemi nutí lidi a firmy, aby přecházeli na obnovitelné zdroje, které jsou ale dražší a méně spolehlivé.

Lukáš Kovanda

Na pustém ostrově se ocitnou tři tlouštíci – Američan, Číňan a Ind – a jeden trosečník poměrně normální postavy, ani tlustý, ani hubený, odněkud z Evropy. Z několika palem, které na ostrově našli, vyrobí malý vor. Další palmy už tam nejsou. Ouha. Na vor se všichni nevejdou. Musí se snížit „tělesná rozměrnost“ kvarteta. Musí omezit konzumaci konzerv, které moře po jejich ztroskotání taktéž vyplavilo. Musí co nejrychleji zhubnout. Trosečník z Evropy se hubnutí proaktivně chopí jako první, přestože moc nemá, co shazovat. Sádelnatí spolutrosečníci sledují, co to s ním udělá. Vyčkávají. Bez jejich zhubnutí se však na vor všichni nevejdou. Má pak Evropanova těžká dieta smysl? Notabene když jej může i zabít…

Těžké následky evropské „diety“ pocítíme už dost možná tuto zimu. Evropská unie si totiž uměle zdražuje energie. Daněmi a dotacemi nutí lidi a firmy, aby přecházeli na obnovitelné zdroje, které jsou ale dražší a méně spolehlivé. Letos plyn i elektřina v EU tak dramaticky zdražují i proto, že přes léto málo foukalo. Musí se kvůli tomu dokonce i „nahazovat“ již odstavené uhelné elektrárny. Z větru holt elektřiny nemáme dost. To však není to nejhorší.  

Nejhorší je, že ostatní části světa – co se týče emisí oxidu uhličitého výrazně „vypasenější“ – s EU tempo ozeleňování nedrží a zjevně tak ani činit nehodlají. Přitom EU zodpovídá pouze za osm procent celosvětových emisí oxidu uhličitého. O takový objem skleníkového plynu Čína navýší celosvětové emise za několik let, pokud tedy zachová své současné poměrně rapidní tempo výstavby uhelných elektráren. Pokud nebudou další ekonomické celky světa postupovat v ozeleňování srovnatelným tempem jako EU, EU ekonomicky v globálním měřítku dále a fatálně oslabí, přičemž planetární emise oxidu uhličitého se přinejlepším sníží jen o jednotky procent. Takové snížení ale nemůže mít jakkoli zásadnější vliv na zpomalení nebo dokonce zvrácení procesu klimatických změn. 

EU by spíše než na vlastní občany a za účelem snížení spotřeby fosilních energií měla tolik tlačit na to, aby ostatní světové ekonomiky snižovaly emise obdobným tempem. Jinak se v daleko větší míře bude dít to, co se už bohužel děje. Českým domácnostem jenom letos zdraží plyn i elektřina až o dvacet procent, firmám zdraží také, napříč EU. Tyto firmy jsou už nyní méně konkurenceschopné například tváří v tvář rivalům z USA. Třeba evropští výrobci hnojiv kvůli drahému plynu ztrácejí na své americké konkurenty, kterým plyn tak nepodražuje. Dražší výroba hnojiv v EU znamená, že se fabriky buď zavírají, což už se děje, takže jsou ohrožena pracovní místa, nebo dochází ke zdražování hnojiv a tím pádem ke zdražování potravin. Jako by té inflace bylo poslední dobou málo…

Ze zmíněných osmi procent celosvětových emisí oxidu uhličitého, které má na svědomí EU, zodpovídá silniční doprava zhruba za čtvrtinu, tedy za dvě procenta z globálního hlediska. Pokud by ze dne na den EU vymýtila ze svých silnic veškerá auta se spalovacím motorem, včetně kamionů, a vlastně dokonce i hybridů, sníží se globální emise oxidu uhličitého o dvě procenta. To Čína při současném tempu výstavby svých uhelných elektráren „dožene“ za dva roky.  

Ovšemže, elektromobilitu vítejme, ovšem tedy jen za té zásadní podmínky, že se prosadí tržně. Čemuž aktuálně související diskuse nenasvědčuje. Stoupenci elektromobility se zaklínají tím, že tento druh pohonu bude již za pár levnější než pohon spalovacích motorů. Fajn. Pokud tomu tak tedy bude, není přece třeba žádných podpůrných dotací, ani daňových úprav vedoucích k umělému zdražení benzínu či nafty. Široká veřejnost přece ráda sama od sebe pořídí vůz, který je (bude) levnější… a navíc třeba i tišší. 
 
Skutečnost je ale taková, že zatím nikdo s jistotou říct neumí, že elektrický pohon opravdu v dotačně či daňově „necinknutém“, tedy férovém tržním konkurenčním boji tváří v tváří spalovacím motorům obstojí. Proto jsme nyní svědky tak silného tlaku různých lobbistů nebo neziskových organizací, které elektromobilitu tlačí málem s náboženským zápalem. Bohužel tím hlavně jen nechtěně odhalují, jak jsou si sami notně nejistí stran její perspektivy. Pokud by niterně byli přesvědčeni o tom, co hlásají navenek, tedy jaké terno elektromobilita představuje, měli by dávno zainvestováno v akciích Tesly & spol. A už by se jen „třásli“, až i zbytek veřejnosti prozře, zjistí to, co oni už vědí, a oni tak bezpracně zbohatnou masivním zhodnocením svých akciových investic.  

Jenže dnes si v Česku elektroauto pořizují prakticky jen hodně bohatí lidé a snobové. Dávají na odiv svoji starost o životní prostředí, ve skutečnosti více než čtyři pětiny doby za volantem jezdí na uhlí, ruský plyn a ruský uran – palivo Temelína i Dukovan. Kdo chce dnes v Česku nejvíce prospět životnímu prostředí, využívá co nejvíce veřejnou dopravu, zejména elektrifikovanou železniční. Všechno ostatní jsou zatím hlavně jen kecy & pózy & dojení (hlavně peněz daňového poplatníka).  

Kompletní přechod na elektromobilitu by při současné úrovni technologického rozvoje učinil individuální dopravu finančně zcela nedostupnou chudým lidem, ale také podstatné části střední třídy. Nelze si jej zatím představit bez drastického daňového zatížení fosilních paliv. Při takovém zdražení by navíc došlo takřka jistě k občanským nepokojům, jaké představovaly třeba bouře takzvaných žlutých vest ve Francii. Pochopitelně by byly ohroženy miliony pracovních míst napříč EU.  

Ale i pokud by EU ustála ztrátu milionů pracovních míst, občanské nepokoje a zhoršení životní úrovně všech obyvatel, nejvíce pak chudých a středních vrstev, stejně přechodem na elektromobilitu zajistí snížení globálních emisí oxidu uhličitého stále pouze o ona přibližně dvě procenta. Tedy účinnost boje proti klimatickým změnám se prakticky nijak nezvýší.

Evropský trosečník se pustém ostrově zhubne až na kost, málem umírá, přitom se na vor stále všichni čtyři nevejdou a na pustém ostrově tak zůstávají. Evropanova drastická energetická „dieta“ tak nemá vlastně žádný smysl. 

Lukáš Kovanda, Ph.D. je členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a hlavním ekonomem Trinity Bank.
 

Josef Kalina

Dávám si na misku vah v duchu dvě věci. Tou první jsou všechna ta krásná místa mého městského dětství, kde je teď parkoviště, obchvat, nájezd, nové pruhy a nebo jen prach a špína a rozježděná tráva. Na té druhé misce je pocit, že brát lidem něco, na co jsou zvyklí, co přímo souvisí s jejich pocitem svobody a možnostmi v nejširším slova smyslu, je jednoduše špatně pro ty lidi samotné a nakonec i pro dobro veřejné, protože není znám z dějin případ, kdy by se to obešlo bez velkých bouří. Přikláním se k tomu, že dobro a pravda se nakonec musí prosadit svou vlastní silou. Takže ano, pokud jsou nyní naprosto obskurně drahé elektrovozy budoucností, budou jistě přijaty ochotně až přijde jejich čas a budou pak pro každého. Já bych na tu chvíli pokorně počkal. Jinak to zavání slavnou replikou Marie Antoinetty: „Tak ať jedí koláče, když nemají na chleba.“ Snad by její konec mohl být našim zeleným pokrokářům dostatečnou výstrahou.

Milan Šáda

Oni se nám prostě smějou. Tlemí se nám do ksichtu a vedou u toho takový ty rádoby ušlechtilý kecy a ještě chtěj, abysme přizvukovali. A až jednoho dne přijdu za nadřízeným, že se bez svýho lacinýho auta na směnu se začátkem ve tři ráno autobusem prostě nedostanu, tak mi ten dobytek s tím svým falešným úsměvem klidně navrhne, ať si platím hotel nebo se přestěhuju, že taková je doba. Nechci takovou dobu, chci zpátky normální svět!

Karla Bernášková

Jsme tu už na horách. Fyziku sice jen občas supluji, ale zato vím naprosto bezpečně, co dělá baterie mého telefonu, když se ochladí. Jsem všemi deseti pro ekologii, ale toto mně přijde jako silně předčasný krok. Nezapomínejme také prosím, že ne každý žije ve velkém městě s jeho komfortní veřejnou dopravou.

Jindřich Kadavý

Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Je mi na zvracení z těchto rádoby “odborných“ důvodů, které ve skutečnosti nejsou ničím jiným než leností, zapšklostí a neochotou. Samozřejmě, museli bychom každý něco změnit, nebo se dokonce nějak trochu omezit. Kdepak Češi! Tady bude každý raději nadávat tři hodiny denně u piva nebo na internetu na Evropskou unii, než aby se šel pár set metrů projít k zastávce, když přeci mít nadváhu a následně bezplatnou léčbu je jeho základní lidské právo. Přál bych každému zažít pohodu cyklodopravy v Kodani, Bruselu, Zurychu. Jsem opravdu rád, že jsme v EU a že ne všechna rozhodnutí jsou na nás samotných.