Patrik Kudláček

Nepočítáme-li nástup nacismu, je hyperinflace z roku 1923 pravděpodobně nejvýznamnějším selháním Výmarské republiky. Několik měsíců v roce 1923 bojovali Němci s tak rychlou inflací cen, že vedle značné bídy a utrpení vytvářela až absurdní situace.

Příčiny německé hyperinflace 

Aby Německo zaplatilo velké náklady na probíhající první světovou válku, pozastavilo po vypuknutí války zlatý standard (směnitelnost své měny za zlato). Na rozdíl od Francie, která na úhradu války poprvé zavedla daň z příjmu, se německý císař Vilém II. a Říšský sněm jednomyslně rozhodli financovat válku výhradně půjčkami.

Vláda věřila, že dluh bude schopna splatit vítězstvím ve válce a uložením válečných reparací poraženým spojencům. Toho mělo být dosaženo po anexi průmyslových území bohatých na suroviny na západě Německa ze strany Francie a následným uložením placení válečných reparací ze strany spojenců Německu, podobně jako tomu bylo v případě francouzského odškodnění, které následovalo po německém vítězství nad Francií v roce 1870. Kurz marky vůči americkému dolaru díky rostoucímu zadlužení tak postupně devalvoval ze 4,2 na 7,9 marky za dolar, což bylo předběžné varování před extrémní poválečnou inflací.

Tato strategie selhala, protože Německo válku prohrálo, což novou Výmarskou republiku zatížilo obrovskými válečnými dluhy v celkové výši 132 miliard zlatých marek. Problém se zadlužením se ještě prohloubil tiskem peněz bez jakýchkoli ekonomických zdrojů. Požadavek Versailleské smlouvy na reparace dále urychlil pokles hodnoty marky, přičemž koncem roku 1919 bylo k nákupu jednoho amerického dolaru zapotřebí 48 marek.

Poté byla německá měna v první polovině roku 1921 relativně stabilní a pohybovala se kolem kurzu 90 marek za dolar. Vzhledem k tomu, že se na západní frontě války bojovalo převážně ve Francii a Belgii, vyšlo Německo z války s většinou své průmyslové infrastruktury nedotčené, což mu umožnilo stát se dominantní hospodářskou silou na evropském kontinentu.  

Po ultimátu spojenců o uvalení hospodářských sankcí však bylo Německo donuceno k platbám válečných reparací. První platba byla provedena ve lhůtě splatnosti v červnu 1921 a znamenala začátek stále rychlejší devalvace marky, jejíž hodnota klesla na přibližně 330 marek za dolar. 

Masivní tisknutí peněz mohlo mít pouze jediný výsledek 

Od srpna 1921 začalo Německo nakupovat zahraniční měny za každou cenu, což však jen zvýšilo rychlost propadu hodnoty marky. To znamenalo, že k nákupu zahraniční měny, kterou požadovala reparační komise, bylo zapotřebí stále více marek. V první polovině roku 1922 se marka ustálila na hodnotě přibližně 320 marek za dolar. Následně se začaly konat mezinárodní reparační konference. Jednu z nich v červnu 1922 zorganizoval americký investiční bankéř J. P. Morgan mladší. Jednání nepřinesla žádná schůdná řešení a inflace propukla v hyperinflaci, přičemž marka do prosince 1922 klesla na 7 400 marek za dolar. Index životních nákladů v Německu vykazoval v červnu 1922 hodnotu 41 a do prosince vzrostl na 685, tedy téměř 17násobek. Na podzim 1922 se Německo ocitlo v situaci, kdy nebylo schopno platit reparace.

Strategie, kterou Německo používalo k placení válečných reparací, spočívala v masovém tisku bankovek za účelem nákupu zahraničních měn, která pak byla použita k placení reparací, ale tato strategie značně prohloubila inflaci marky. Vzhledem k tomu, že marka byla na podzim 1922 prakticky bezcenná, nebylo pro Německo možné nakupovat za marky zahraniční měny ani zlato. Poté, co Německo koncem roku 1922 nezaplatilo Francii včas splátku reparací, obsadila francouzská a belgická vojska v lednu 1923 Porúří, hlavní průmyslovou oblast Německa. Reparace měly být zaplaceny zbožím, například uhlím, a okupace měla zajistit placení reparací.

Reakcí německé vlády bylo nařízení politiky pasivní rezistence v Porúří, přičemž dělníci měli dělat vše, co by okupantům jakkoli pomohlo. I když se tato politika v praxi rovnala generální stávce na protest proti okupaci, stávkující dělníci museli být stále finančně podporováni. 

Generální stávka německých dělníků: Poslední kapka? 

Na začátku roku 1923 zahájili němečtí dělníci dlouhotrvající generální stávku na protest proti obsazení Porúří francouzskými vojsky. Výmarská vláda se navzdory neutěšené ekonomické situaci rozhodla stávku podpořit tím, že stávkujícím dělníkům nadále vyplácela mzdu. Učinila tak zvýšením nákladu bankovek.

Vládní ekonomové si uvědomovali nebezpečí zaplavení ekonomiky papírovými penězi, takže tato politika měla být dočasná. Protože však obsazení Porůří pokračovalo i v létě a na podzim 1923, nepodařilo se najít žádný jiný způsob řešení krize. Do německé ekonomiky byly neustále pumpovány nové peníze, což vedlo k devalvaci a hyperinflaci.

V polovině roku 1923 využívala centrální banka k tisku bankovek více než 30 papíren, téměř 1 800 tiskařských strojů a 133 společností. Ironií osudu se výroba papírových peněz stala jedním z mála ziskových odvětví v Německu. Na vrcholu krize vydávaly vlastní papírové peníze německé zemské vlády, velká města, velké podniky, dokonce i některé hospody.

Ceny a nominální hodnoty prudce rostly

S tím, jak se do oběhu dostávalo více bankovek, klesala kupní síla každé říšské marky, což nutilo prodejce zvyšovat ceny. V roce 1918 stál bochník chleba čtvrt říšské marky, v roce 1922 se však cena zvýšila na tři říšské marky. V roce 1923 se tržní cena chleba vyšplhala na 700 říšských marek (leden), 1200 (květen), 100 000 (červenec), dva miliony (září), 670 milionů (říjen) a poté 80 miliard říšských marek (listopad). 

Výmarská vláda nebyla dostatečně silná, aby mohla stanovit mzdy nebo ceny, takže její jedinou reakcí bylo vydávání dalších papírových peněz. Tento cyklus inflace a uvolňování měny se točil po celou dobu roku 1923. Nominální hodnota bankovek se zvyšovala, až měla největší bankovka nominální hodnotu 100 000 000 000 000 (100 bilionů) říšských marek. Nominální hodnota poštovních známek rovněž prudce vzrostla. V roce 1923 stála známka s největší cenou pět miliard říšských marek – ale ani to nestačilo na odeslání obyčejného dopisu. V listopadu ministerstvo financí oznámilo, že v celém Německu je v oběhu 400 338 236 350 700 000 000 (400,3 miliardy bilionů) říšských marek.

Dopady hyperinflace

Rychlé znehodnocení papírových peněz způsobilo absurdní scény. Hodnota papírových peněz zmizela tak rychle, že některé podniky vyplácely zaměstnancům mzdy už ráno, aby si mohli pořídit alespoň oběd. Manželky čekaly v den výplaty u svých manželů v továrnách, aby mohly spěchat do obchodů. V září 1923, kdy se hyperinflační krize blížila k nejhoršímu, potřebovali Němci obrovské množství papírových peněz i na základní zboží. Nebylo neobvyklé vidět nakupující, kteří s sebou táhli kbelíky, tašky nebo dokonce trakaře plné bankovek. 

Hyperinflační krize také téměř znemožnila směnu cizích měn. V době nejhorší hyperinflace na konci roku 1923 se kurz jednoho amerického dolaru vyšplhal na 48 000 říšských marek (leden), poté na 192 000 (červen), 170 miliard (říjen) a čtyři biliony (listopad).

V důsledku toho bylo pro německé společnosti nemožné podnikat nebo obchodovat v zahraničí. Výmarská vláda, která nebyla schopna získat zlato ani zahraniční měnu, neměla kapacity na úhradu reparačních splátek. Někteří odborníci dokonce tvrdili, že vláda záměrně sabotovala německé hospodářství na protest proti spojeneckým reparacím, ačkoli o tom neexistují žádné přímé důkazy.

Vítězové a poražení

Hyperinflace z roku 1923 měla své vítěze i poražené. Nejhůře byli postiženi příslušníci střední třídy, kteří se spoléhali na investice, úspory nebo příjmy z důchodů či nájmů. V roce 1921 by rodina s úsporami ve výši 100 000 marek byla považována za bohatou – ale během dvou let by to nestačilo ani na šálek kávy.

Státní zaměstnanci trpěli také proto, že růst jejich mezd nedokázal držet krok se soukromým sektorem. Mezi ty, kterým se dařilo lépe, patřili zemědělci, majitelé podniků nebo výrobci, kteří vyráběli a prodávali důležité komodity. Zatímco hodnota peněz kolísala, reálná hodnota tohoto zboží nekolísala – ti, kdo je prodávali, tak mohli činit za vlastních podmínek.

Z hyperinflace těžili také Němci s velkými dluhy, protože je bylo možné snadno splatit. Někteří chytří podnikatelé si na počátku inflačního cyklu půjčovali na nákup nemovitostí a o několik týdnů či měsíců později spláceli půjčku téměř zadarmo.

Dopady…

Hyperinflace v roce 1923 donutila výmarskou vládu čelit vlastnímu zániku. Otevřeně se hovořilo o tom, že by vláda mohla být odstraněna lidovou revolucí nebo vojenským pučem. Pokus o puč v Mnichově, který počátkem listopadu 1923 zahájil Adolf Hitler a národní socialisté (NSDAP), se zdál být znamením toho, co by mohlo přijít.

Krize si vynutila rozpad dvou kabinetů, protože ministři se přeli o nejlepší způsob, jak krizi ukončit. Konečné řešení přinesl až nově jmenovaný ministr financí Hans Luther.

Rentenmark – marka rezervní banky 

V říjnu Luther nařídil vytvoření nové rezervní banky (Rentenbank) a nové měny (Rentenmark). Hodnota rentenmarky byla indexována podle hodnoty zlata – ačkoli ji nebylo možné vyměnit za zlato, protože vláda neměla žádné zlaté rezervy. Jedna rentenmarka měla zpočátku hodnotu jedné miliardy "starých" říšských marek, zatímco devizový kurz byl vázán na 4,2 rentenmarky za jeden americký dolar. 

Německá veřejnost, která se chtěla rozloučit s hyperinflací, nakonec novou měnu přijala. To umožnilo postupnou normalizaci cen a mezd.

Ing. Patrik Kudláček je aktivním investorem a novinářem. Působí rovněž jako manažer ve společnosti Invest & Property Consulting, a.s.