EKONOMIKA

Kudláček: Krach vídeňské burzy v roce 1873 a jeho následky pro globální ekonomiku

Počátek 70. let 19. století byl v Evropě poznamenán krachem několika bank. Po této krizi následoval krach vídeňské burzy, který následně zasáhl celou Evropu a později i Spojené státy. To znamenalo začátek hospodářské krize, která trvala v některých zemích ve větší či menší míře až do roku 1896.

Krach vídeňské burzy v květnu 1873 znamenal náhlý konec hospodářského růstu v monarchii a také konec bohatství – a v některých případech i života – mnoha baronů. K těm, jejichž finance krach nepřežily, patřili nejen bankéři, ale i někteří členové císařského dvora a císařovi důvěrníci. Celá aféra se dotkla dokonce i samotné císařské rodiny, neboť arcivévoda Ludvík Viktor, bratr Františka Josefa, přišel díky spekulacím rovněž o peníze.

Stejně tak baron Gablenz, vysoce placený velitel armády, přišel v důsledku spekulací o své peníze i majetek. Obrátil se na císaře a poslal mu telegram, v němž ho žádal o finanční podporu. Žádost se k němu však nedostala, protože císařův generální pobočník hrabě Bellegarde chtěl ochránit dvůr před zapletením do skandálu. Velitel se domníval, že si tím přivodil císařovu nelibost, a spáchal sebevraždu.

Až do burzovního krachu ekonomika ve Vídni i v celé monarchii vzkvétala. Vzniklo velké množství podniků v oblasti obchodu i velkého průmyslu, bank a akciových společností.  Jen v letech 1871–1873 bylo založeno více než 1 000 akciových společností a železniční síť v monarchii se téměř zdvojnásobila, což je jasný ukazatel hospodářského růstu. Ve Vídni dala stavebnictví impuls výstavba bulváru Ringstrasse a další podnět přinesla vyhlídka na světovou výstavu. Tento boom vedl ke zvýšení životních nákladů. Vysoké nájmy a ceny potravin postihly zejména průmyslové dělníky a majitele malých podniků – jejich reálné příjmy se snížily.

Velká část hospodářského rozmachu v období Gründerzeit (období zakladatelů) byla založena na čistých spekulacích a na zakládání bank a podniků, které existovaly pouze na papíře. Dne 9. května 1873, který je rovněž známý jako "černý pátek", došlo k prudkému poklesu cen akcií na vídeňské burze, což vedlo k jejich následnému panickému prodeji. Ani Národní banka nemohla zasáhnout a poskytnout podporu, protože neměla k dispozici dostatečné rezervy.

Pád vídeňské burzy způsobil paniku na obou stranách Atlantiku 

Pád vídeňské burzy v roce 1873 vyvolal finanční krizi, která se vyvinula v hospodářskou krizi v Evropě a Severní Americe, jež trvala od roku 1873 do roku 1877 (respektive do roku 1879 ve Francii a ve Velké Británii). V Británii odstartoval dvě desetiletí stagnace známé jako "Dlouhá krize", která oslabila vedoucí postavení země v globální ekonomice. Ve Spojených státech bylo období po krachu vídeňské burzy známé jako "Velká hospodářská krize", dokud události z roku 1929 a počátku 30. let 20. století nestanovily nový standard.

Projevy vídeňské krize v USA 

Po americké občanské válce (1861-1865) následoval rozmach výstavby železnic. V letech 1868-1873 bylo po celé zemi položeno 53 000 km nových tratí, přičemž velkou měrou se na šílenství investic do železnic podílely vládní dotace na pozemky a subvence pro železnice. Železniční průmysl byl v USA největším zaměstnavatelem mimo zemědělství a zahrnoval velké množství peněz a rizik. Velký příliv peněz od spekulantů způsobil velkolepý růst tohoto odvětví a výstavbu doků, továren a pomocných zařízení. Většina kapitálu byla zapojena do projektů, které nenabízely okamžitou nebo brzkou návratnost.

V září 1873 se společnost Jay Cooke & Company, významná součást bankovního systému v zemi, ocitla v situaci, kdy nebyla schopna prodat dluhopisy Severní pacifické železnice v hodnotě několika milionů dolarů. Jay Cooke, stejně jako mnoho dalších, investovala velké prostředky do železnic. Některé investiční banky tehdy toužily po dalším kapitálu pro své podniky, měnová politika amerického prezidenta Ulyssese S. Granta, která smršťovala peněžní zásobu, a tím zvyšovala úrokové sazby, situaci zadlužených ještě zhoršila. Podniky expandovaly, ale peněz, které potřebovaly k financování tohoto růstu, bylo stále méně.

Jay Cooke a další podnikatelé plánovali výstavbu druhé transkontinentální železnice, Severní pacifické železnice. Cookeova firma poskytla finanční prostředky a 15. února 1870 byl poblíž Duluthu v Minnesotě položen základní kámen trati. Železnice si od společnosti Jay Cooke & Company půjčila více než 1,5 milionu dolarů, ale nebyla schopna je splatit. Kvůli finanční krizi v Evropě nemohl Jay Cooke prodávat cenné papíry do zahraničí. Právě když se Jay Cooke v září 1873 chystal překlenout vládní půjčku ve výši 300 milionů dolarů, objevily se zprávy, že se dluhopisy firmy staly téměř bezcennými. Dne 18. září firma vyhlásila bankrot.

Problémy se přesunuly i do pojišťovnictví, když mnoho amerických pojišťoven ukončilo činnost, protože zhoršující se finanční podmínky způsobily problémy s platební schopností životních pojišťoven

Krach banky Jay Cooke & Company a brzy poté i Henryho Clewse spustil řetězovou reakci krachů bank a dočasně uzavřel newyorskou burzu. Továrny začaly propouštět dělníky, protože země upadla do deprese. Důsledky paniky se rychle projevily v New Yorku a posléze i v Chicagu, Virginia City v Nevadě a San Francisku.

Newyorská burza byla od 20. září na deset dní uzavřena. Do listopadu 1873 zkrachovalo asi 55 národních železnic a do prvního výročí krize jich zkrachovalo dalších 60. V letech 1873-1875 zkrachovalo nakonec 18 000 podniků a nezaměstnanost dosáhla vrcholu v roce 1878, kdy činila 8,25 %, zastavila se výstavba budov, snížily se mzdy, klesla hodnota nemovitostí a zisky podniků se vytratily.

Železniční průmysl ve Spojených státech zaznamenal v desetiletích před rokem 1873 velký růst, který byl částečně způsoben silným evropským zájmem o dluhopisy vydávaných železničními společnostmi. Krach společnosti Jay Cooke & Company, která silně investovala do železničních dluhopisů, vyvolal krizi v železničním průmyslu. Následovalo proto v roce 1877 prudké snížení mezd, což vedlo americké železniční dělníky k zahájení série protestů a nepokojů, později nazvaných Velká železniční stávka – při konfliktech zemřelo nejméně 18 lidí.

V červenci 1877 se zhroutil trh se dřevem, což vedlo k bankrotu několika michiganských dřevařských společností. Během jednoho roku se důsledky tohoto druhého obchodního propadu dostaly až do Kalifornie.

Deprese navazující na krach vídeňské burzy skončila na jaře 1879, ale napětí mezi dělníky a představiteli bankovních a výrobních společností přetrvávalo. Špatné hospodářské podmínky také způsobily, že se voliči obrátili proti Republikánské straně. Ve volbách do Kongresu v roce 1874 získala Demokratická strana poprvé od občanské války kontrolu nad Sněmovnou reprezentantů.

Veřejné mínění ztěžovalo Grantově administrativě vypracování ucelené politiky vůči jižním státům a Sever se začal odklánět od rekonstrukce. S krizí zkrachovaly na Jihu ambiciózní programy výstavby železnic a většina států se hluboce zadlužila a byla zatížena vysokými daněmi. Jednotlivé státy na Jihu jeden po druhém připadly demokratům a republikáni ztratili moc. Konec krize se shodoval s počátkem velké vlny přistěhovalectví do Spojených států, která trvala až do počátku 20. let 20. století.

Projevy vídeňské krize v Evropě

Podobný proces nadměrné expanze jako v USA proběhl v Německu a Rakousku-Uhersku, kde se období od sjednocení Německa v letech 1870 a 1871 do krachu v roce 1873 začalo nazývat Gründerzeit. Liberalizovaný zákon o zakládání podniků v Německu dal podnět k zakládání nových podniků, jako byla Deutsche Bank. Euforie z vojenského vítězství nad Francií v roce 1871 a příliv kapitálu z placení válečných reparací ze strany Francie podnítily burzovní spekulace s železnicemi, továrnami, doky, parníky – stejnými průmyslovými odvětvími, která se neudržitelně rozvíjela ve Spojených státech. Bezprostředně po vítězství nad Francií zahájil Bismarck proces demonetizace stříbra. Tento proces začal 23. listopadu 1871 a vyvrcholil 9. července 1873 zavedením zlaté marky jako měny nově sjednocené Říše, která nahradila stříbrné mince všech konstitutivních zemí. Německo se nyní nacházelo ve zlatém standardu. 

Jak už bylo řečeno vídeňská burza se zhroutila dne 9. května 1873, protože nebyla schopna udržet bublinu falešné expanze, insolvencí a nekalých manipulací. Následovala řada krachů vídeňských bank, které způsobily úbytek peněz dostupných pro poskytování podnikatelských úvěrů

V Berlíně zkrachovalo železniční impérium Bethela Henryho Strousberga po ruinujícím vyrovnání s rumunskou vládou, čímž splaskla spekulativní bublina v Německu. Úpadek německé ekonomiky ještě prohloubilo ukončení válečných reparací Německu ze strany Francie v září 1873. Dva roky po založení Německého císařství přišla panika, která vešla ve známost jako Gründerkrach neboli "krach zakladatelů". 

Zotavení z krachu proběhlo v Evropě mnohem rychleji než ve Spojených státech. Německým podnikům se navíc podařilo vyhnout se hlubokému snižování mezd, které rozhořelo požár v amerických pracovních vztazích. V Německu a Rakousku se projevila antisemitská složka hospodářského oživení, protože drobní investoři obviňovali ze ztrát při krachu Židy. V roce 1873 byla prodloužena nová železniční trať z trati Vídeň-Terst do Rijeky. Silný nárůst přístavní dopravy vyvolával stálou poptávku po rozšiřování. V roce 1869 byl otevřen Suezský průplav a roky 1875-1890 se staly "zlatými léty“ oživení v Rakousko-Uhersku i Německu. 

Projevy vídeňské krize v Británii

Otevření Suezského průplavu v roce 1869 bylo, možná trochu překvapivě, také jednou z příčin krachu vídeňské burzy v roce 1873, protože zboží z Dálného východu bylo převáženo na plachetnicích kolem mysu Dobré naděje a skladováno v britských skladech. Jelikož plachetnice nebyly uzpůsobeny k použití přes Suezský průplav (protože převládající větry ve Středozemním moři vanou od západu k východu), utrpěl tím britský obchod.

Když přišla krize, zvýšila Bank of England úrokové sazby na 9 %. Přesto Británie nezažila takový rozsah finančního chaosu jako ekonomiky v Americe a střední Evropě, čemuž možná předešlo očekávání, že ustanovení zákona o bankovní chartě z roku 1844 omezující likviditu budou pozastavena, jako tomu bylo při krizích v letech 1847, 1857 a 1866. Zdá se, že následný hospodářský pokles v Británii byl tlumený – ekonomika stagnovala, ale nedošlo k poklesu celkové produkce. Nicméně v základních průmyslových odvětvích, jako je uhelný průmysl, výroba železa a oceli, strojírenství a stavba lodí, panovala po roce 1873 vysoká nezaměstnanost.

Přinesla vídeňská krize nějaká pozitiva? 

V letech 1873 až 1896 došlo ve většině evropských zemí k drastickému poklesu cen. Nicméně mnoha společnostem se podařilo snížit výrobní náklady a dosáhnout lepší míry produktivity, přičemž průmyslová výroba vzrostla v Británii o 40 % a v Německu o více než 100 %. Srovnání míry tvorby kapitálu v obou zemích pak pomáhá vysvětlit rozdílnou míru růstu průmyslu. Během deprese britský poměr čisté tvorby národního kapitálu k čistému národnímu produktu klesl z 11,5 % na 6,0 %, ale německý poměr vzrostl z 10,6 % na 15,9 %. Británie se během deprese vydala cestou statického přizpůsobování nabídky, ale Německo stimulovalo efektivní poptávku a rozšiřovalo kapacitu průmyslové nabídky zvyšováním a přizpůsobováním tvorby kapitálu. Německo například dramaticky zvýšilo investice do společenského režijního kapitálu, například do správy elektrického vedení, silnic a železnic, čímž stimulovalo průmyslovou poptávku v této zemi, ale podobné investice v Británii stagnovaly nebo klesaly. Výsledný rozdíl v tvorbě kapitálu vysvětluje rozdílnou úroveň průmyslové výroby v obou zemích a rozdílnou míru růstu během krize a po ní.

Následoval globální protekcionismus

Po krizi v roce 1873 lobbovaly zemědělské a průmyslové skupiny za ochranná cla. Cla z roku 1879 chránila tyto zájmy, stimulovala hospodářské oživení prostřednictvím státních zásahů a obnovila politickou podporu konzervativních politiků Otto von Bismarcka v Německu a Johna A. Macdonalda v Kanadě. Bismarck se v 70. letech 19. století postupně odklonil od klasické liberální hospodářské politiky a přijal mnoho ekonomických intervencionistických opatření, včetně vysokých cel, znárodnění železnic a povinného sociálního pojištění. 

Politický a hospodářský nacionalismus také snížil oblibu německých a kanadských klasických liberálních stran. Podobně jako Británie se i Francie dostala do dlouhodobé stagnace, která trvala až do roku 1897. Francouzi se také pokoušeli řešit své hospodářské problémy zavedením cel. Nové francouzské zákony z roku 1880 a 1892 zavedly tvrdá cla na mnoho zemědělských a průmyslových dovozů, což příliš situaci nepomohlo. Neúčinnost protekcionistických opatření tak opět ukázala sílu volného trhu, který funguje nejefektivněji, pokud mu nejsou do cesty kladeny zbytečné překážky. 

Ing. Patrik Kudláček je aktivním investorem a novinářem. Působí rovněž jako manažer ve společnosti Invest & Property Consulting, a.s.