EKONOMIKA

Kudláček: Krvavá historie počátků moderního bankovnictví a kapitalismu v Evropě

Během první poloviny 15. století se v německých zemích začala rozvíjet raná forma kapitalismu. Rodina Fuggerů získala bohatství díky obchodu s drahými kovy a obchodními styky s tehdejšími monarchy. Původně tkalcovská rodina tak významně ovlivňovala život na starém kontinentu po celá desetiletí.

Patrik Kudláček

V 16. století ovládala evropské finančnictví rodina, jejíž bohatství bylo mnohem větší, než se všeobecně ví. Ze svého domova v bavorském Augsburgu se stali věřiteli císařů. Nebyli to přitom jen tak ledajací císaři, ale Habsburkové, dynastie, která ovládala velkou část střední Evropy, Španělska a Ameriky. 

Přestože Fuggerové začínali jako tkalci, stali se stejně významnými bankéři jako Medicejští z Florencie, a dokonce bohatšími než oni. Přesto jsou dnes mnohem méně známí než Medicejští. Po více než čtyřech staletích, kdy státní bankroty rozptýlily majetek jejich rodiny, se zachovalo jen málo památek na jejich bohatství.

Fuggerové a jejich „vztah“ s Habsburky

Historie nejslavnější éry rodu Fuggerů má svůj počátek v roce 1367, kdy se v Augsburgu usadil tkadlec Hans Fugger. Fuggerové si předtím vydělávali peníze v textilním průmyslu. Díky sňatkům a dodávkám látek pro doprovod místních habsburských císařů se v Augsburgu vyšvihli na společenskou špičku. Vnuk Hanse Fuggera, Ulrich, dodal v roce 1473 svatební šaty pro choť syna tehdejšího císaře Svaté říše římské, Maxmiliána I., což byl začátek vztahů s habsburskou dynastií, které byly pro osud Fuggerů v následujícím století zdaleka nejdůležitější.

Habsburkové byli zdaleka nejmocnějším rodem v Evropě a ovládali území od Nizozemí přes Neapolsko a Transylvánii až po Španělsko. Prostřednictvím svých španělských držav ovládali také většinu Ameriky. Fuggerové sice začali dodávat Habsburkům oblečení, ale jejich bohatství bylo stále více spojeno s půjčováním peněz než s prodejem látek. Vydělávali na výhodných pronájmech dolů a pozemků, které získávali výměnou za půjčky panovníkům.

Vznik banky 

Zdaleka nejúspěšnějším finančníkem v rodině Fuggerů byl Ulrichův bratr Jakob, vyškolený v Benátkách, finanční metropoli Středomoří, který na konci 15. století přeměnil rodinný podnik v banku. Mezi jeho první klienty patřil rakouský arcivévoda Zikmund Tyrolský – Fuggerovi zariskovali a financovali válku, kterou habsburský arcivévoda vedl proti Benátkám v roce 1487. Mnohým bankéřům se zdálo, že neuvážená válka vrcholící v bitvě u Rovereta musí skončit rakouskou porážkou, a tak se většina z nich financování arcivévodovy války vyhnula. Za půjčení peněz v těchto těžkých podmínkách však Jakob získal koncesi na provozování dolů v Tyrolsku.

Po Zikmundovi nastoupil na arcivévodský trůn Maxmilián I., který byl zároveň i císařem Svaté říše římské, s nímž Fuggerové již dříve navázali vřelé vztahy – není tak divu, že rodina nadále působila jako osobní bankéři panovníka. Výměnou za půjčky získávali výhodný pronájem měděných a stříbrných dolů v Uhrách, Slezsku (v dnešním Polsku) i jinde. Požadování práv na těžbu nerostných surovin výměnou za půjčky pomohlo Fuggerům maximalizovat výnosy a zároveň nabídnout panovníkovi velmi výhodné úroky z půjček. Peníze za prodej vytěžených drahých kovů jim přitom pomohly financovat další půjčky.

Následovala „pomoc“ se zvolením císaře

Války nebyly jedinými událostmi, které vyžadovaly, aby si habsburští panovníci půjčovali velké částky. Maxmilián I., jako císař Svaté říše římské byl titulárním vládcem velké části střední Evropy, zahrnující části Francie a Itálie a celé dnešní Německo. Císař Svaté říše římské byl však titul volený, nikoli dědičný. Za volbu císaře byla zodpovědná hrstka německých knížat a biskupů. V roce 1519 tak půjčili Fuggerové Maxmiliánovi I, aby mohl podplatit kurfiřty, aby zvolili jeho vnuka Karla V. jeho nástupcem. Půjčka 540 000 guldenů pomohla Karlovi V. porazit ostatní kandidáty, mezi nimiž byli i francouzský král František I. a anglický král Jindřich VIII.

Jak již bylo řečeno, císaře sice volili biskupové a knížata, ale korunoval je papež. I tam však sahal vliv Fuggerů. Jako neochvějní katolíci v prvních letech protestantské reformace pomáhali Fuggerové také financovat církev. Zpočátku se tak dělo pouhým prodejem odpustků, což byl systém získávání finančních prostředků prodejem odpuštění hříchů. Později financovali nábor švýcarských žoldnéřů pro papeže během italských válek na počátku 16. století. Za své spojenectví získali monopol na ražbu mincí pro papežské státy. Navzdory úzkým obchodním vazbám dobré vztahy s papežstvím skončily, když se v roce 1523 stal papežem Klement VII. podporovaný rodinou Medicejských. Soupeřící bankovní rody spolu nemohly obchodovat a patnáctiletý pronájem státní mincovny udělený Fuggerům byl následujícího roku zrušen.

Pád Fuggerů však nakonec nepřišel vlivem Říma, ale platební „morálkou“ Španělska. Tamní angažmá rodiny začalo jako důsledek jejich obchodů s Maxmiliánem I. Výměnou za půjčku peněz na zvolení jeho vnuka císařem získala rodina pronájem stříbrných dolů ve Španělsku, které Habsburkové rovněž ovládali. V té době už rodina ovládala doly v rakouských Tyrolích, Španělsku, Uhrách a Slezsku. Po své smrti v roce 1525 zanechal Jakob svým dětem majetek rovnající se jedenácti tunám zlata (cca 2 miliony guldenů). Ačkoli čisté jmění rodiny v této době dosáhlo vrcholu, geografický rozsah majetku se dále zvětšoval. Jakobův synovec Anton rozšířil rodinné podnikání o obchod a pomohl Portugalsku vytlačit Benátky z pozice hlavního města evropského obchodu s kořením.

Jejich vztahy s papežstvím spolu s jejich katolicismem však učinily z augsburské bankéřské rodiny první nepřátele protestantských náboženských a politických vůdců. Sami Fuggerové nebyli přáteli reformátorů a po nástupu reformace půjčovali peníze na financování válek habsburské dynastie proti protestantskému Šmalkaldskému spolku (aliance protestantských luteránských knížat). Císař Karel V., který byl zároveň španělským králem, už neměl možnost si půjčovat příliš výhodně, proto byla většina těchto půjček, i když byla zajištěna majetkem ve Španělsku, úročena až 14 %. Část těchto peněz Fuggerové financovali ze svého, část si však museli půjčit ve svém rodném Bavorsku, kde si mohli půjčit za úrok nižší než 10 %. Kromě toho, že rodina získala pronájem španělských dolů, zdvojnásobila svůj majetek ve Španělsku, kde koupila půdu. Půjčila také španělské státní pokladně přes pět milionů guldenů.

Úpadek bankéřské rodiny Fuggerů 

Jak se často stává i v těch nejvstřícnějších vztazích mezi dlužníky a věřiteli, vztahy se zhorší, když nastanou těžké časy. Vztahy mezi Fuggery a jejich královskými klienty se zhoršily, protože císařský dluh byl splácen velmi pomalu. Fuggerům byly zrušeny pronájmy dolů ve Španělsku a přepravované náklady stříbra napříč Evropou byly dokonce zabaveny. Španělsko, země, na kterou rodina vsadila tolik svého bohatství, se ocitlo na pokraji finančního krachu.

Za vlády krále Filipa II. byly v roce 1557 pozastaveny čtvrtletní platby úroků ze španělského dluhu. O tři roky později byly úroky z nesplacených pohledávek jednostranně sníženy na 5 %. Pro Fuggerovy, kteří v té době už financovali své úvěry ve značné míře z půjček odjinud, to znamenalo katastrofu. Nesplácení závazků znamenalo ztráty ve výši téměř 1 milionu španělských dukátů (1,3 milionu guldenů). Vzhledem k tomu, jak silně byla německá bankovní rodina vůči španělskému státu exponovaná, klesl čistý majetek Fuggerů do Antonovy smrti v roce 1560 na 200 000 guldenů (desetina majetku z roku 1525).

Vznik nadace, ale také financování Německé selské války 

Přestože bohatství Fuggerů není mimo historické knihy příliš známé, některá svědectví o jejich dřívějším bohatství existují dodnes. Bankéři byli také filantropové, stavěli kostely a financovali náboženské projekty ve svém rodném Augsburgu. Největší památkou na jejich bohatství je však dodnes Fuggerei, komplex dotovaných bytů postavený v Augsburgu v roce 1516. Fuggerei stojí dodnes, i když byl po zničení během druhé světové války znovu postaven. V 67 domech dnes žije asi 150 obyvatel, kteří díky laskavosti bankéřů před pěti stoletími platí nájemné okolo pouhého 1 eura ročně.

Aby mohli financovat své charitativní instituce, založili Fuggerovi svěřenský fond, který na věčné časy vyplácí finanční prostředky. Nadace, která začala s počátečním kapitálem 10 000 florénů (13 000 guldenů), investovala převážně do pozemků a lesního majetku. A dnes, po pěti stech letech, vlastní nadace 3 200 hektarů lesů, přičemž výnosy nadace nadále přispívají na dvě augsburské instituce: Fuggerei a teologické pracoviště při augsburském kostele svatého Mořice.

Rodina Fuggerů však nebyli jenom světci, neboť také mají na svých rukách krev. Jak už bylo zmíněno, financovali nábor švýcarských žoldnéřů pro papeže během italských válek na počátku 16. století.  V letech 1524 až 1525 pak proběhlo rozsáhlé lidové povstání v některých německy mluvících oblastech střední Evropy – Německá selská válka. Povstání neuspělo kvůli intenzivnímu odporu šlechty, která povraždila 100 000 z 300 000 špatně vyzbrojených rolníků a sedláků. Stejně jako předcházející husitské války se válka skládala z řady hospodářských i náboženských povstání, v nichž se do čela postavili sedláci a rolníci, často podporovaní anabaptistickým duchovenstvem. Německá selská válka však byla největším a nejrozsáhlejším lidovým povstáním v Evropě před Francouzskou revolucí v roce 1789. Boje vyvrcholily v polovině roku 1525, kdy byli sedláci poraženi vojskem vedeným Georg Truchsess von Walburg-Zeilem. Tato armáda přitom vznikla díky značnému finančnímu přispění právě obchodnické rodiny z Augsburgu

Němečtí „sedláci u Chlumce“

Válka začala samostatnými povstáními, která začala v jihozápadní části dnešního Německa a v Alsasku a v následných povstáních se rozšířila do středních a východních oblastí Německa a dnešního Rakouska. Po potlačení povstání v Německu se krátce rozhořela v několika švýcarských kantonech.

Při přípravě povstání čelili sedláci nepřekonatelným překážkám. Demokratický charakter jejich hnutí je ponechával bez velitelské struktury a chybělo jim dělostřelectvo a jezdectvo. Většina z nich měla jen malé, pokud vůbec nějaké, vojenské zkušenosti. Jejich opozice měla zkušené vojenské vůdce, dobře vybavené a disciplinované armády a dostatek finančních prostředků.

Povstání vzývalo některé zásady a rétoriku vznikající protestantské reformace, jejímž prostřednictvím se rolníci snažili získat vliv a svobodu. Povstání podněcovali a podporovali radikální reformátoři a anabaptisté, z nichž nejznámější byl Thomas Müntzer. Naproti tomu Martin Luther a další reformátoři ji odsuzovali a jednoznačně se postavili na stranu šlechty. Ve spise Proti lupičským a vražedným rotám rolníků Luther odsoudil násilí jako ďáblovo dílo a vyzval šlechtu, aby povstalce utlačila jako vzteklé psy, což se nakonec panstvu s vydatným přispěním Fuggerů podařilo

Ing. Patrik Kudláček je aktivním investorem a novinářem. Působí rovněž jako manažer ve společnosti Invest & Property Consulting, a.s.

Milan Šáda
46 let, posunovač u dráhy . Cítí se naštvaný

Co to je, tohleto jako?! Dějepis sem měl naposled na základce a nevzpomínám na to rád. Vypadalo to přesně jak tenhle článek. Milión cizích jmen dávno mrtvejch lidí a učitelka, co se u toho tvářila, jakože nic důležitějšího na světě neexistuje. Nebavilo to skoro nikoho kromě pár šprtů. Jediný, co bylo dobrý, byly ty války a středověký mučení, to mě bavilo. Provozovali jsme to potom na těch šprtech o přestávce. Dneska půlka z nich beztak dělá politiku a druhá kšefty a v ní přesně ty stejný podrazy jak ty prachatý zmetci v tom článku.

Josef Kalina
67 let, strojní inženýr . Cítí se smutný

Toto je skrze dějiny táhnoucí se nikoli nit, ale přímo lano. Peníze a moc, dvě nerozlučné sestry, jedna se bez druhé neobejde a zároveň jedna zvětšuje tu druhou. Dříve takovíto lidé tahali za nitky prostřednictvím králů i kardinálů a využívali náboženské konflikty, aby vzápětí coby mecenáši panovníků i církve zase odevzdávali svůj podíl na zisku. Dnes se podobným na Západě říká filantropové a na Východě jsou to pro změnu oligarchové. Ti západní jsou samozřejmě zcela nezištní a dobrotiví, kdežto ti z východu jsou ztělesněním zla. Agendu mají všichni společně ovšem už od nepaměti úplně stejnou.

Alexandr Gonda
49 let, finanční makléř . Cítí se v pohodě

Zajímavý je ten moment, kdy mocný dlužník nakonec potápí svého bohatého věřitele, byť to po dlouhou dobu výborně fungovalo a dlužník sám nakonec krizi přežívá. Kladu si občas otázku, jestli něco podobného nečeká i vztah Spojených států a jejich největšího věřitele, Čínu. Leccos mi naznačuje, že by to tak mohlo být. Je možné, že se ve skutečnosti totiž nehraje o peníze ale o čas, respektive nakupování si času. Bod, kdy to pro jednu stranu přestává být výhodné a může to být naopak zničující, se podle mě silně přiblížil. Pak už bude záležet jen na momentální síle jednoho i druhého, která určí, kdo bude vítěz a kdo poražený. Ta partie je enormně zajímavá a ty ideologie jsou na tom všem až to poslední.