EKONOMIKA

Kudláček: Pravda o arabské ropné krizi z roku 1973

Ropné embargo OPEC znamenalo rozhodnutí zastavit vývoz ropy do Spojených států. Na embargu se 19. října 1973 dohodlo 12 členů OPEC. Během následujících šesti měsíců se ceny ropy zvýšily více než čtyřnásobně. Ceny černého zlata posléze zůstaly na vyšší úrovni i po ukončení embarga v březnu 1974.

Patrik Kudláček

Ropnou krizi na počátku 70. let 20. století vyvolalo zapojení USA do Jomkipurské války v roce 1973. Událost vedla k přerušení dodávek ropy ze strany Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC), což způsobilo potíže státům, které byly závislé na vývozu z tohoto regionu. Kanada, Austrálie, Nový Zéland, USA, západní Evropa a Japonsko pocítily velký nedostatek dodávek ropy, který se projevil výrazným růstem ceny této komodity.

Zatímco v roce 1965 tvořil vývoz ropy zemí OPEC 47 % celkové nabídky, v roce 1973 už tato skupina států dodávala 56 % světové ropy. Výše jmenované země tak byly nedostatkem těžce zasaženy, protože se jednalo o průmyslová centra světové ekonomiky, která charakterizovala značná poptávka po levné ropě vyvážené z Blízkého východu.

Vývoj historické ceny ropy ukazuje masivní nárůst ceny černého zlata v období ropné krize. Cena ropy vzrostla od června 1973 do ledna 1974 na trojnásobek. Na předkrizovou dobu se pak už nikdy nevrátila. 

Vývoj ceny barelu ropy v období 1946-1976. zdroj: macrotrends.net

Od ukončení embarga OPEC nadále využívá svého vlivu k řízení cen ropy. V roce 2020 OPEC kontroluje přibližně 42 % světových dodávek, kontroluje také 60 % vývozu ropy a 72 % prokázaných zásob ropy.

Ropnou krizi v roce 1973 zažehly dvě zápalky 

Prvním spouštěčem ropného embarga bylo rozhodnutí prezidenta Richarda Nixona z roku 1971, když se rozhodl vyřadit Spojené státy ze zlatého standardu. V důsledku toho již jednotlivé státy nemohly směňovat americké dolary ve svých devizových rezervách za zlato. Tímto krokem se Nixon postavil proti Brettonwoodskému měnovému systému z roku 1944. Tento krok také mj. způsobil prudký nárůst ceny zlata. Zlatý standard, který se neudržel ani 30 let, byl pravděpodobně dlouhodobě neudržitelný, Nixonův krok byl však tak náhlý a nečekaný, že zároveň způsobil pokles hodnoty dolaru.

Klesající hodnota dolaru poškodila země OPEC – jejichž státní příjmy jsou závislé na petrodolaru, protože jsou ropné kontrakty oceněny v amerických dolarech. To znamenalo, že jejich příjmy klesaly spolu s dolarem. Náklady na dovoz výrobků do zemí vyvážejících ropu, který byl denominován v jiných měnách, zůstaly stejné nebo vzrostly. OPEC dokonce uvažoval o variantě, ze které nakonec sešlo, že by místo v dolarech stanovoval cenu ropy ve zlatě, aby mu příjmy neklesaly. 

Pro OPEC bylo poslední kapkou, když Spojené státy podpořily Izrael proti Egyptu v Jomkipurské válce

V říjnu 1973 zahájily Egypt a Sýrie (podporované řadou arabských zemí) útok proti Izraeli, který vešel ve známost jako Jomkippurská válka. V té době v USA rostla spotřeba ropy, klesala její produkce a rostl dovoz – převážně ze zemí OPEC. Rozhodnutí USA zasáhnout v Jomkipurské válce na straně Izraele mělo pro americkou ekonomiku katastrofální dopad. Na počátku války se USA rozhodly dodávat Izraeli zbraně – dne 19. října 1973 požádal Nixon Kongres o mimořádnou vojenskou pomoc Izraeli ve výši 2,2 miliardy dolarů. Na rozhodnutí americké administrativy reagovali arabští členové OPEC zastavením vývozu ropy do Spojených států a dalších izraelských spojenců (zejména Kanady, Spojeného království, Japonska a Nizozemska). 

Embargo šokovalo trh s ropou a způsobilo nedostatek dodávek. Embargované země dokázaly přimět ropné společnosti, aby jim prodávaly ropu z jiných zdrojů, nicméně masový zmatek způsobený sníženými dodávkami se promítl do prudkého nárůstu cen. Společnosti zpracovávající ropu byly nuceny přesouvat zásobovací linky a zdroje, což vedlo k růstu nákladů na přepravu, které se promítly do již tak vysoké ceny ropy vyplývající z jejího nedostatku. Navíc trvalo nějakou dobu, než se podařilo najít nové zdroje ropy, což znamenalo, že díra po embargu nebyla okamžitě zaplněna.

Embargo znamenalo posun v globální politické a ekonomické moci, protože od té doby mohly země OPEC (z velké části soustředěné na Blízkém východě) ovlivňovat mocné státy, jako jsou Spojené království a USA, prostřednictvím manipulace s dodávkami ropy.

Je důležité poznamenat, že OPEC neměl a nemá monopol na trh s ropou, v roce 1973 ovládal „pouze“ 56 % trhu s černým zlatem. I když to vede k velkému vlivu, neumožňuje to OPECu zcela ovládat trh. OPEC je mezinárodní kartel, a přestože se vlády zemí OPEC dohodly na koordinaci s ropnými společnostmi (státními i soukromými) s cílem manipulovat s celosvětovou nabídkou ropy, a tedy i s její cenou, nebyl nikdy 100% úspěšný. Měl vždy problémy se spoluprací, 12 zemí není vždy schopno koordinovat politiku, aby si zajistily kontrolu nad trhem, a to kvůli velkému množství politických a ekonomických faktorů. Protože OPEC nekontroluje celý trh, je omezován tím, co dělá zbytek trhu. V případě embarga z roku 1973 byly státy, na které bylo uvaleno embargo, schopny změnit konfiguraci svých dodavatelských linek tak, aby ropa proudila i přes krátkodobý pokles nabídky a růst cen. Schopnost nalézt jiné zdroje omezila dopady embarga na krátkodobé období.

Kromě toho měly země OPEC nedostatečné nebo nedostatečně rozvinuté navazující činnosti, takže byly závislé na převážně západních společnostech, které jejich produkty rafinují a dodávají na trh.

V květnu 1974 se USA podařilo přesvědčit Izrael, aby stáhl svá vojska ze Sinajského poloostrova (pás země východně od Suezského průplavu, který Izrael zabral Egyptu v šestidenní válce v roce 1967). Egypt, Sýrie a Izrael vyhlásily 25. října 1973 příměří. OPEC však pokračoval v embargu až do března 1974. Do té doby ceny ropy prudce vzrostly z 2,90 dolaru za barel na 11,65 dolaru za barel.

Makroekonomické dopady ropného embarga 

Ropnému embargu se všeobecně dává za vinu, že způsobilo v USA recesi v letech 1973-1975. K recesi a stagflaci, která ji doprovázela, však přispěla i politika vlády USA. Patřila k nim Nixonova kontrola mezd a cen a měnová politika Federálního rezervního systému. Kontrola mezd nutila podniky udržovat výplaty na úrovni, která neodpovídala přirozené tržní rovnováze, což znamenalo, že podniky propouštěly zaměstnance, aby snížily náklady. Zároveň nemohly snížit ceny, aby stimulovaly poptávku – ta však přesto klesla, když lidé přišli o práci.

Aby toho nebylo málo, Fed tolikrát zvyšoval a snižoval úrokové sazby, že podniky nemohly plánovat budoucí investice. V důsledku toho podniky udržovaly vysoké ceny, což zhoršovalo inflaci. Bály se přijímat nové pracovníky, což recesi ještě zhoršilo. Představitelé Fedu se však díky historii amerických recesí naučili, že musí řídit očekávání podniků ohledně inflace. Od té doby jsou ve svých krocích důslední. A co je důležitější, své záměry jasně signalizují s dostatečným předstihem.

Ropné embargo zhoršilo inflaci tím, že zvýšilo ceny ropy. Přišlo ve zranitelné době pro americkou ekonomiku. Domácí producenti ropy jeli na plné obrátky, nebyli však schopni produkovat více ropy, aby nahradili tento výpadek, což také recesi zhoršilo. Za prvé, vyšší ceny benzínu znamenaly, že spotřebitelé měli méně peněz na utrácení za jiné zboží a služby. To snížilo poptávku. Oslabila také důvěra spotřebitelů, kteří méně utráceli. Lidé byli nuceni měnit své návyky, což vyvolávalo pocit krize, kterou se vláda neúspěšně snažila vyřešit. 

Například řidiči byli nuceni čekat ve frontách, které se často táhly kolem celých bloků. Vstávali před svítáním nebo čekali až do soumraku, aby se frontám vyhnuli. Na čerpacích stanicích se objevily barevně odlišené cedule: zelená, když byl benzín k dispozici, žlutá, když byl na příděl, a červená, když došel. Posléze státy zavedly příděly pro lichá a sudá čísla: Řidiči s poznávacími značkami končícími lichými čísly mohli dostat benzín v liché dny a naopak. 

Snížila se také maximální povolená rychlost na 55 mil za hodinu, aby se ušetřil benzín, Nixon zavedl v letech 1974 a 1975 celoroční letní čas a americký Kongres vytvořil strategickou ropnou rezervu, která měla zajistit zásoby ropy na nejméně 90 dní pro případ dalšího embarga.

Ropné embargo dalo OPEC nové pravomoci k dosažení svého cíle, kterým bylo řízení světových dodávek ropy a udržení stabilních cen. Zvyšováním a snižováním nabídky se OPEC až dodnes snaží stabilizovat cenu ropy. Pokud by cena klesla příliš nízko, prodával by svou komoditu příliš levně. Pokud by byla příliš vysoká, rostla by atraktivita břidlicové ropy, která je především americkou záležitostí.

Ing. Patrik Kudláček je aktivním investorem a novinářem. Působí rovněž jako manažer ve společnosti Invest & Property Consulting, a.s.

Michal Babinec
46 let, byznysmen . Cítí se bezradný

Klasický případ propojení ekonomických a politických zájmů. Nejhorší na tom bylo, že důsledky krize nejvíce postihly chudé dovozce ropy v Třetím světě. I když nevím, jestli se toto označení může ještě používat. Třeba je považováno za projev bílé nadřazenosti. A profitovali na ní ropní vývozci, a to nejen země OPEC, ale třeba i Sovětský svaz. Podle některých historiků tehdejší zvýšené devizové příjmy pomohly udržet sovětskou ekonomiku nad vodou mnohem déle, než by bývala byla sama od sebe schopná.

Milan Šáda
46 let, posunovač u dráhy . Cítí se naštvaný

Hele, kdo vůbec ten OPEC volil? Já bych řekl, že nikdo. Hlavně, že máme plný huby keců o demokracii, ale že tady existuje samozvaná organizace, která ovlivňuje celou planetu, to asi nikomu nevadí. Já to klidně řeknu naplno: OPEC je obyčejný spiknutí. Díval jsem se na jeho členy. Jsou tam například Gabon, Angola, Rovníková Guinea nebo Saúdská Arábie. Prostě výkvět lidskejch práv. Jak je možný, že nám nějaká Rovníková Guinea určuje, kolik bude stát benzín? Proč je normálně nezbombardujeme, a bude klid.

Erik Hrachovec
27 let, vedoucí oddělení datové analýzy . Cítí se v pohodě

Všechno zlé je k něčemu dobré. Celá krize totiž vedla ke snahám o úspory v energiích. Bylo to vidět i na autech. Od malička se o ně zajímám a právě v polovině sedmdesátých let začínají ustupovat z ekologického hlediska nesmyslné a na tu dobu veliké sedany. Jen si představte, že třeba ještě v roce 1969 uvedl Cadillac na trh auto s 8,1 litrovým motorem, který měl spotřebu 24 l/100 km. Prostě šílenství! Ale musím přiznat, že hezké šílenství, protože se na ta stará auta krásně kouká. Právě někdy v té době začíná nástup menších asijských aut, zejména japonských.