EKONOMIKA

Kudláček: Ruská finanční krize roku 1998 - pocit déjà vu?

Sankce Západu vůči Rusku mají na tamní ekonomiku nedozírné následky. Už v neděli (27. 2. 2022) brzy ráno moskevského času se u ruských bankomatů začaly tvořit obrovské fronty. Mnohé z nich však už byly na suchu, a začaly se objevovat zprávy o tom, jak se Rusové hrnou do luxusních obchodů, aby vyměnili své rubly za cokoli, co by si mohlo zachovat hodnotu

Patrik Kudláček

To byly počátky situace, která bude v Rusku jistě nejvýznamnější finanční krizí od finanční krize v roce 1998, která ho srazila na kolena. Ruská ekonomika byla po této události natolik poškozena, že místní vláda nakonec požádala Mezinárodní měnový fond o potravinovou pomoc. Krize z roku 1998 vyvolala masivní odliv kapitálu, prudkou devalvaci rublu, nesplácení státního dluhu, hyperinflaci a obrovský nárůst úrokových sazeb. Byla zničující a zanechala celosvětovou finanční pověst Ruska v troskách.

Paralely se současností jsou zarážející. Když se v pondělí otevřely zahraniční trhy, rubl se okamžitě propadl o více než 30 %. Snad nejničivějším opatřením je zmrazení nejméně poloviny devizových rezerv, které drží centrální banka Ruska. Centrální banky jsou obvykle považovány za sankcemi nedotknutelné. Rusko si to pravděpodobně také myslelo.

Ruská finanční krize (nazývaná také rublová krize nebo ruská chřipka) zasáhla Rusko 17. srpna 1998. Její důsledky byly nedozírné a něco podobného může čekat východní velmoc i dnes.  

Jaké byly spouštěče ruské finanční krize? 

Ke krizi vedly klesající produktivita, vysoký fixní směnný kurz rublu vůči zahraničním měnám, který měl zabránit veřejným nepokojům, fatální finanční neopatrnost a chronický fiskální deficit. Hospodářské náklady první války v Čečensku si vyžádaly značnou daň na ruské ekonomice. Po zastavení bojů v roce 1996 se odhadovalo, že válka v Čečensku stála Rusko 5,5 miliardy dolarů, což se blížilo 1,4 % jeho HDP. V první polovině roku 1997 vykazovala ruská ekonomika určité známky zlepšení. Brzy poté se však problémy začaly postupně prohlubovat. Dva vnější šoky, asijská finanční krize, která začala v roce 1997, a následný pokles poptávky po komoditách, měly vážný dopad na ruské devizové rezervy. 23. března 1998 vyvrcholila politická krize, když ruský prezident Boris Jelcin náhle odvolal premiéra Viktora Černomyrdina a celý jeho kabinet. 23. března 1998 jmenoval Jelcin úřadujícím premiérem tehdy 35letého ministra energetiky Sergeje Kirijenka. Ve snaze podpořit měnu a zastavit odliv kapitálu zvýšil Kirijenko v červnu úrokové sazby GKO (Vládní krátkodobé obligace – krátkodobé státní dluhopisy s nulovým kupónem emitované ruským ministerstvem financí a obchodované na Moskevské mezibankovní měnové burze MICEX) na 150 %.

12. května zahájili horníci stávku kvůli nevyplaceným mzdám a zablokovali Transsibiřskou magistrálu. Dne 13. července 1998 byl schválen finanční balíček Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v hodnotě 22,6 miliardy dolarů na podporu reforem a stabilizaci ruského trhu prostřednictvím výměny obrovského objemu rychle splatných krátkodobých poukázek GKO za dlouhodobé eurobondy. Ruská vláda se rozhodla udržovat směnný kurz rublu v úzkém pásmu, ačkoli mnozí ekonomové naléhali na vládu, aby od podpory rublu upustila. Navíc 15. července 1998 Státní duma, v níž v té době dominovaly levicové strany, odmítla přijmout většinu vládního protikrizového plánu, takže vláda byla nucena spoléhat na prezidentské dekrety. 

Rusko v té době uplatňovalo vůči rublu politiku "plovoucího fixního kurzu", což znamená, že centrální banka rozhodla, že se v daném okamžiku bude kurz rublu vůči dolaru pohybovat v určitém rozmezí. Pokud hrozilo, že rubl bude devalvovat mimo toto rozpětí, centrální banka zasáhla tím, že vynaložila devizové rezervy na nákup rublů. Například během roku před krizí se centrální banka snažila udržovat pásmo 5,3 až 7,1 RUB/USD, což znamenalo, že by nakupovala rubly, pokud by hrozilo, že tržní kurz překročí 7,1 RUB/USD. Podobně by rubly prodávala, pokud by hrozilo, že tržní kurz klesne pod 5,3.

Neschopnost ruské vlády provést ucelený soubor ekonomických reforem vedla k vážnému oslabení důvěry investorů a k řetězové reakci, kterou lze přirovnat k runu na centrální banku. Investoři utíkali z trhu prodejem rublů a ruských aktiv (např. cenných papírů), což rovněž vytvářelo tlak na pokles rublu. To donutilo Centrální banku utrácet své devizové rezervy na obranu ruské měny, což zase dále podkopalo důvěru investorů a oslabilo rubl. Odhaduje se, že v období od 1. října 1997 do 17. srpna 1998 vynaložila centrální banka na udržení plovoucího kurzu přibližně 27 miliard dolarů ze svých dolarových rezerv.

Později vyšlo najevo, že přibližně 5 miliard dolarů z mezinárodních půjček poskytnutých Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem bylo po příchodu těchto prostředků do Ruska v předvečer krachu rozkradeno.

Dopady ruské finanční krize 

17. srpna 1998 ruská vláda devalvovala rubl, nesplácela domácí dluh a vyhlásila moratorium na splácení zahraničního dluhu. Toho dne ruská vláda a ruská centrální banka vydaly společné prohlášení, v němž v podstatě oznámily, že:

  • Plovoucí kurz rublu vůči dolaru se rozšíří z 5,3-7,1 RUB/USD na 6,0-9,5 RUB/USD,
  • že ruský dluh denominovaný v rublech bude restrukturalizován způsobem, který bude oznámen později, a že se zabrání masovému defaultu ruských bank,
  • bylo zavedeno dočasné 90denní moratorium na splácení některých bankovních závazků,
  • některé státní cenné papíry, jako jsou GKO, budou transformovány na nové cenné papíry.

V té době Moskevská mezibankovní měnová burza (neboli "MICEX") stanovovala denní "oficiální" kurz prostřednictvím série interaktivních aukcí na základě písemných nabídek předkládaných kupujícími a prodávajícími. Když se nákupní a prodejní ceny shodovaly, "stanovil" se tím oficiální směnný kurz MICEX, který pak zveřejňovala agentura Reuters. Kurz MICEX byl (a je) běžně používán bankami a obchodníky s měnami po celém světě jako referenční směnný kurz pro transakce s ruským rublem a zahraničními měnami.

Od 17. do 25. srpna 1998 rubl na burze MICEX postupně oslaboval, a to z 6,43 na 7,86 RUB/USD. Týden po propuknutí krize centrální banka ukončila obchodování měnového páru a přestala kurz rublu vůči dolaru fixovat. 2. září 1998 se Centrální banka Ruské federace rozhodla upustit od politiky "plovoucího fixu" a nechat rubl volně plout. Do 21. září dosáhl kurz 21 rublů za jeden americký dolar, což znamenalo, že ztratil během necelého měsíce dvě třetiny své hodnoty.

Moratorium uložené společným prohlášením centrální banky a vlády vypršelo 15. listopadu 1998 a ruská vláda ani centrální banka ho neprodloužily a začaly se dít věci: 

  • Inflace: Ruská inflace v roce 1998 dosáhla 84 % a výrazně vzrostly náklady na sociální zabezpečení. V důsledku krize bylo uzavřeno mnoho bank, včetně Inkombank, Oneximbank a Tokobank.
  • Bankovnictví: Americká Bankers Trust utrpěla v létě 1998 velké ztráty kvůli tomu, že měla velkou pozici v ruských státních dluhopisech, ale vyhnula se finančnímu kolapsu tím, že ji v listopadu 1998 za 10 miliard dolarů koupila Deutsche Bank. Deutsche Bank se tak stala čtvrtou největší společností na světě v oblasti správy peněz po UBS, Fidelity Investments a fondu životního pojištění japonské pošty.
  • Zemědělství: Hlavním dopadem krize na ruskou zemědělskou politiku byl dramatický pokles státních dotací do tohoto odvětví, reálně asi o 80 % oproti roku 1997. Dotace z regionálních rozpočtů klesly výrazně méně.

Politické důsledky ruské finanční krize 

Finanční kolaps vyústil v politickou krizi, neboť se Boris Jelcin, jehož domácí podpora se vypařila, musel potýkat s posílenou opozicí v parlamentu. 23. srpna 1998 Jelcin odvolal Kirijenka a prohlásil, že má v úmyslu vrátit do funkce Černomyrdina, protože se země propadá do hlubšího hospodářského chaosu. Mocné podnikatelské kruhy v obavě z dalšího kola reforem, které by mohly způsobit krach předních podniků, Kirijenkův pád uvítaly, stejně jako komunisté.

Jelcin, který začal se zhoršujícím se zdravotním stavem ztrácet moc, chtěl Černomyrdina zpět, ale zákonodárný sbor mu odmítl dát souhlas. Poté, co Duma dvakrát odmítla Černomyrdinovu kandidaturu, Jelcin, jehož moc byla zjevně na ústupu, ustoupil. Místo toho navrhl na pozici premiéra ministra zahraničí Jevgenije Primakova, kterého Státní duma schválila drtivou většinou 11. září 1998.

Primakovovo jmenování obnovilo politickou stabilitu, protože byl považován za kompromisního kandidáta schopného zacelit rozpory mezi rozhádanými zájmovými skupinami v Rusku. Primakov se setkal i s nadšením veřejnosti. Slíbil, že vyplácení mezd a důchodů bude hlavní prioritou jeho vlády, a do svého kabinetu pozval členy předních parlamentních frakcí.

Jakým způsobem probíhalo zotavení? 

Rusko se z finančního krachu v srpnu 1998 vzpamatovalo překvapivě rychle. Důvodem oživení byla z velké části skutečnost, že světové ceny ropy v letech 1999-2000 rychle rostly a Rusko v letech 1999 a 2000 dosáhlo velkého přebytku obchodní bilance. Dalším důvodem bylo, že domácí průmysl, například potravinářský, těžil z devalvace, která způsobila prudký nárůst cen dováženého zboží.

Také vzhledem k tomu, že ruská ekonomika fungovala do značné míry na barterovém obchodu a dalších nepeněžních nástrojích směny, měl finanční kolaps na mnoho výrobců mnohem menší dopad, než kdyby byla ekonomika závislá na bankovním systému. V neposlední řadě ekonomice pomohl příliv hotovosti. Jelikož podniky mohly splácet dluhy na mzdách a daních, začala naopak růst spotřebitelská poptávka po zboží a službách vyráběných ruským průmyslem.

Ruská krize dnešní pohledem

Zmrazení rezerv centrální banky už není tabu, ale stejně jako Rusko zřejmě podcenilo vůli Ukrajinců bojovat vojensky, podcenilo zřejmě i vůli Západu bojovat finančně. Bez možnosti použít tyto devizové rezervy na podporu rublu bylo Rusko nuceno sáhnout k řadě zoufalých opatření.  

Moskevská burza zůstala v pondělí uzavřena a dosud (do 4. 3. 2022) nebyla znovu otevřena. Koneckonců, když se burza nikdy neotevře, nemůže dojít ke krachu. Rusko více než zdvojnásobilo klíčovou úrokovou sazbu své centrální banky a zvýšilo ji z 9,5 % na 20 %. To se může zdát v době hospodářské krize zvláštní.  

Ale když je vaše měna ve volném pádu, protože se jí lidé zbavují, musíte lidi výrazně finančně motivovat k tomu, aby si ji ponechali, a to i tím, že jim budete vyplácet vyšší úrokové sazby ze zbývajících rublů na spořicích účtech.

Vyšší sazby se však okamžitě promítly do vyšších úrokových sazeb hypoték pro běžné Rusy – což je to poslední, co ekonomika na pokraji sil potřebuje – a také do úvěrů na financování podnikatelských investic. To je ďábelská kombinace, které čelí Rusko zasažené finanční krizí, jež má díky Západu přinejmenším jednu ruku svázanou za zády.  

Rusko také zakázalo Rusům nakupovat ruská aktiva od cizinců, aby se zabránilo tomu, že se cizinci z Ruska vykoupí. Požadovalo, aby každá ruská firma převedla 80 % svých zahraničních příjmů na rubly – v podstatě zabavilo zahraniční dolary, které hodlá použít místo vlastních zmrazených devizových rezerv.  

A nejznepokojivěji zastavila platby úroků ze tří bilionů rublů (27 miliard dolarů) ruského státního dluhu v držení cizinců. Jinak řečeno, ruská vláda je nyní v platební neschopnosti. Jedna věc je jistá: pro Rusko už není cesty zpět. Škody budou trvalé a pravděpodobně mnohem větší, než jaké způsobila krize z roku 1998

Za jak dlouho dojde opět ke kolapsu?  

Západ se sice snaží vyjmout energetiku ze sankcí, ale propojenost světových finančních trhů a nervózní účastníci, kteří se obávají, že by se mohli nechtěně dostat do sankcí, již způsobily narušení energetických obchodů. Kontrakty na budoucí dodávky ruské ropy se nedaří prodat, a to ani s výraznými slevami.  

To vyvolává klíčovou otázku, kterou si nyní kladou západní představitelé: Jak dlouho může ruská ekonomika – a tím i její obyvatelé a vedení – přežít? Navzdory všemu, co Rusko zatím proti sankcím podniklo, zůstává rubl výrazně oslabený. Zdá se pravděpodobné, že k řádné stabilizaci svého finančního systému bude potřebovat drakoničtější opatření – například zákazy výběrů z bank a příděly. To způsobí ekonomice ještě větší škody než 20% úrokové sazby a sankce.  

Bude tento stupeň ekonomických škod stačit k tomu, aby Rusko změnilo svůj kurz na Ukrajině? Dokážou se Ukrajinci udržet tak dlouho, aby se ekonomické náklady pro Rusko staly neudržitelnými? Bude Západ v případě potřeby ochoten zdvojnásobit své úsilí a skutečně se zapojit do hry omezením nákupu ruské ropy a plynu? To by mohl být hřebíček do rakve ruské ekonomiky, která by se mohla dostat do mnohem náročnější situace než během zmiňované krize v minulosti

Ing. Patrik Kudláček je aktivním investorem a novinářem dlouhodobě se věnující investičním a ekonomickým tématům.