EKONOMIKA

Kudláček: Třicetiletá válka a její dopady na měnový systém v českých zemích

Třicetiletá válka byl evropský ozbrojený konflikt, jenž zahořel v českých zemích a posléze se rozšířil do celoevropského formátu. Kromě jiného však měl i výrazné dopady na znehodnocení měny v českých zemích.

Patrik Kudláček

Začněme oprášením znalostí z dějepisu… Třicetiletou válku odstartovala revoluce stavů v zemích Koruny české proti rakousko-uherskému panovníkovi a následoval ji další mocenský souboj mezi nizozemskými provinciemi a Španělskem, dnes známý jako Nizozemská revoluce. 

První roky války probíhaly především na území Českého království a Rakouského arcivévodství, kde revoluce proti Habsburkům vypukla, nicméně na většinu dalších let války se ohniska bojů přemístila mimo česká území, neboť se katolíkům podařilo velkou část bitev vyhrát (zásadní porážku utrpěly české stavy v Bitvě na Bílé hoře v roce 1620) a přesunout boje na zbytek území Svaté říše římské, které ovládali protestanti. Vleklá válka způsobila výrazný úbytek obyvatelstva na celém starém kontinentu. České země se po většinu války nejvýznamnějším válečným konfliktům vyhýbaly, nicméně i zde došlo k více než 30% úbytku obyvatel. Válka skončila uzavřením Vestfálského míru v roce 1648. Třicetiletá válka jako každá jiná však byla nesmírně finančně nákladná, což se podepsalo i na znehodnocení měny v českých zemích

Historické pozadí  

V polovině 16. století končí v českých zemích tzv. první tolarové období, neboť byla zavedena měnová soustava v podobě zlatého dukátu a říšského zlatníku, který měl nominální hodnotu 60 krejcarů. Krejcar se dále razil v podobě mince desetikrejcarové, pětikrejcarové a dvoukrejcarové. Tímto krokem se České země začlenily do říšského měnového systému, s čímž nesouhlasily české stavy, které tak ztratily možnost ovlivňovat domácí měnovou politiku

Za vlády Maxmiliána II. tak byly země Koruny české v podstatě v měnové unii s uherskými a rakouskými državami. Z tohoto soustátí měly České země nejstabilnější měnu, nicméně v Rakousku a Uhrách se začal projevovat trend v podobě snižování množství drahého kovu v oběživu. Matyáš Habsburský (český král v letech 1611-1619 a syn Maxmiliána II.) chtěl tento trend uplatnit i v českých zemích, kde ovšem potřeboval získat souhlas českých stavů, což zemský sněm odmítal. V praxi se tak stávala měnová unie pro obě strany nevýhodnou, neboť každá země měla své mincovní soustavy, které byly ve všech třech státech bez problémů přijímány. 

Zatímco však rakouská a uherská mince byla postižena snižováním obsahu drahého kovu, česká mince si stále zachovávala svůj poměrně vysoký obsah stříbra. Panovníkovi Rakousko-Uherska se tak nedařilo splácet dluh vůči českým zemím – devalvací měny v ostatních státech měnové unie mnoho nezískal, neboť objem jejich ražby byl malý. V té době docházelo (v roce 1615) k odstavení panovnického majetku a jeho převodu do správy českých stavů. Tedy jen majetek, který byl v českých zemích, a to za účelem splátky dluhu – a majetek, který v pozdějších letech ve významné míře získala elitní skupina českých šlechticů za velmi výhodných podmínek, o tom si však ještě povíme. 

Posléze získaly české stavy i kontrolu nad daňovým systémem, a to též kvůli umoření části dluhu panovníka, ovšem výslovně jen té části dluhu, která se týkala českých zemí. České země se tak stále více dostávaly z habsburského područí. Nástupce Matyáše Habsburského, Ferdinand II., už ani neměl valný zájem o českou korunu, neboť to pro něj znamenalo jen titulární postavení bez skutečné moci. Situace se dramaticky obrátila až po pražské defenestraci, kterou Ferdinand II. využil nejen jako důvod k vyhlášení války, ale také jako možnost dostat finance z nejbohatší části soustátí pod svou správu. A tak se rozhořela první část brutálního náboženského konfliktu známá jako Třicetiletá válka.

V její první části se čeští stavové uchýlili i k mincovní reformě z důvodu efektivnější platby žoldnéřům. Mincovní reforma se uskutečnila roku 1619. Grošový systém nahradil systém krejcarový a tříkrejcar byl postaven na roveň českému groši.

Tyto mince v průběhu „české války“ ještě nebyly postiženy inflací, jak bylo v té době obvyklé. Z počátečních válečných úspěchů se ovšem staly nezdary, a nakonec se česká stavovská armáda ocitla v defenzivě a finanční tísni. Tím vstoupila na scénu devalvace měny, kdy čtyřiadvacetikrejcarová mince měla hodnotu třiceti krejcarů a dvanáctikrejcarová hodnotu patnácti. Ke konci války se připravovala i ražba šedesátikrejcaru, ovšem po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 se nakonec do oběhu nedostala. Po porážce a popravě dvaceti sedmi českých pánů na Staroměstském náměstí nastalo období velké inflace, kdy probíhala ražba velmi vysokých nominálů s nízkým obsahem stříbra. 

O měnu v českých zemích se začal „starat“ Ferdinand II. 

Počáteční roky Třicetileté války v českých zemích vyvolaly tlak na panovníkovi finance. Porážka českých stavů stála Ferdinanda II. nesmírné množství peněz. Ten tak potřeboval rychle získat finanční prostředky na zaplacení žoldnéřské armády – v českých zemích navíc bylo v oběhu několik druhů mincí – byl tak potřeba místní peněžní systém sjednotit. Vlastní měnu razil císař Ferdinand II., Fridrich Falcký (tehdejší český král a vůdce protestantské unie), české stavy i někteří šlechtici. Císař se posílen výhrou v Bitvě na Bíle hoře rozhodl zavést do praxe „měnovou reformu“, když vyhlásil monopol na ražbu peněz v českých zemích a jako realizátory měnové reformy vybral Nizozemce Jana de Witte s jeho společníky. Tzv. „měnové konsorcium“ výměnou za poplatek 6 milionů zlatých získalo monopol ražbu peněz a obchod s cennými kovy v českých zemích. 

Následně se ukázalo, že původně anonymní společníci Jana de Witte byli čeští šlechtici: zemský místodržící Karel z Lichtenštejna, kardinál a správce Moravy František z Ditrichštejna, velitel císařských vojsk Albrecht z Valdštejna a sekretář české dvorské kanceláře Pavel Michna z Vacínova. Měnové konsorcium, které bylo takovým předchůdcem dnešní centrální banky, okamžitě začalo plnit své plány. Stahovalo původní mince z oběhu a nahrazovalo je nově raženými mincemi o stejné nominální hodnotě, ovšem pouze s desetinovým obsahem stříbra. Jednoduše minci roztavili a stříbro „naředili“ jinými kovy. Devadesát procent stříbra z původních mincí přitom šlo do kapes těchto podvodníků, ti ho buď obratem vyměňovali za neznehodnocenou zahraniční měnu, nebo za tyto nové mince začali skupovat majetky zkonfiskované po stavovském povstání – jinou měnou, než nově vyraženou nebylo možné v českých zemích platit. Nově uznávaná měna tak měla stejnou nominální hodnotu jako původní, ovšem její reálná hodnota byla pouze desetinová. 

Na těchto přesunech přitom „měnové konsorcium“ vydělalo hned dvakrát – kromě toho, že za zkonfiskované majetky platily znehodnocenou měnou, mohli také sami jako představitelé zemské vlády stanovovat odkupní cenu těchto majetků. Během doby, kdy Albrecht z Valdštejna působil v měnovém konsorciu tak rozšířil své majetky hned o 64 nových panství, a to během pouhých 3 let. 

Slovo závěrem 

Pro úplné pochopení moderních dějin je důležité pochopit všechny důsledky Třicetileté války. Válka měla řadu dramatických důsledků a významně změnila Evropu v náboženském, politickém a sociálním ohledu, nesmíme však zapomínat ani na její ekonomické dopady. Obecně lze říci, že poválečné období přineslo rozpad Svaté říše římské a následný pád habsburských mocností. Pozdější rozdělení, k němuž došlo, učinilo Evropu podobnější té dnešní s katolickými oblastmi na jihu a luterány dále na severu a odebralo katolické církvi ústřední moc. 

Válka měla také velký dopad na společnost, protože zdecimovala velkou část německého obyvatelstva, zničila úrodu, napomohla šíření nemocí a zničila německé hospodářství od malého až po velké. Průměrní lidé žijící v této době v Evropě byli válkou postiženi snad nejvíce. Armády byly obrovské, a aby je mohly financovat, musely státy zvyšovat daně a také devalvovat své měny – i velmi výrazně. Třicetiletá válka si vyžádala obrovské armády žoldnéřských vojsk, což bylo sice vojensky moudré, ale značně vyčerpávalo státní zdroje. Navíc mnoho žoldnéřů procházelo vesnicemi a městy a bralo, co se dalo, z již tak zbídačených měst, a to spolu se zvyšujícími se nároky státu zaselo semínko hněvu vůči vládám, které se později objevilo v průběhu osvícenství a budoucích povstání. Všechny strany zapojené do války byly kvůli velikosti svých armád téměř na mizině, což mělo zničující dopad na hospodářství jako celek. Kromě toho bylo zapotřebí vytvořit novou byrokracii, která by dokázala držet krok s rostoucími nároky státu, a tyto změny jsou v evropské politice přítomny dodnes.

Popisovaná situace z českých zemích pak je mementem, které by nám mělo připomínat, že monopol na tisk peněz, ať už to bylo tehdejší měnové konsorcium, nebo dnešní centrální banka, může napáchat na ekonomice nevratné škody, zejména pokud jsou kroky tohoto centrálního orgánu vedeny neblahými kroky

Ing. Patrik Kudláček je aktivním investorem a novinářem. Působí rovněž jako manažer ve společnosti Invest & Property Consulting, a.s.

 

Josef Kalina
67 let, strojní inženýr . Cítí se smutný

Z článku by se skoro mohlo zdát, že příčiny třicetileté války byly ekonomické. Připomíná to marxistický pohled, podle kterého je ekonomické hledisko hybatelem dějin. Já osobně jsem přesvědčen, že ty důvody byly v první řadě mocenské, nebo jak bychom dneska řekli geopolitické. Svědčí o tom i skutečnost, s jakou rychlostí válka zachvátila i další země. I když na nás měla válka drtivý dopad, tak největší válečné útrapy se nám naštěstí vyhnuly. Na rozdíl třeba od některých německých zemí. Zajímavé je, že historici se dodnes nemohou shodnout, kolik lidí u nás následkem války vlastně zemřelo. Odhady se pohybují od pětadvaceti do osmdesáti procent. To je docela rozdíl. Pravdu se asi nikdy nedozvíme.

Karla Bernášková
38 let, učitelka . Cítí se smutný

Nejhorší nebyly hmotné ztráty, ale celkové kulturní zpustošení, které s třicetiletou válkou souviselo. A snad nejstrašnější byl úpadek mravů. Ve starých kronikách čteme o lidech „zvěři podobných, po vše těle a obličeji zarostlých, kteří těkají po lesích živíce se bylinami a kořínky, nemajíce ponětí o lidské mluvě a lidském způsobu života“. Několik generací vyrůstalo zcela bez vzdělání a nutných společenských vazeb a znalo pouze násilí. Není divu, že se tehdy rozmohly loupežnické tlupy. Jednou z nejobávanějších byli Petrovští, které známe díky pohádce dodnes.

Milan Šáda
46 let, posunovač u dráhy . Cítí se znechucený

To jenom dokazuje moji teorii, že nás cizáci chtěj jenom vyždímat. Vlastně to neni žádná teorie, ale čistá praxe. Tenkrát aspoň měli lidi koule, aby přisluhovače cizáků vyházeli z oken. Dneska spousta doslova žadoní, aby nám vládli. Ó cizáku vládni nám, já sem kmán, tys tu pán! Podivejte se kolik lidí hlasovalo pro vstup do Evropský unie! Naši předkové musej v hobech rotovat jako turbíny. Myslel sem, že aspoň ty mladý k něčemu budou. Jasně, je pár dobrejch kluků , který u nás dokážou udělat pořádek, ale většina mi připadá jako obyčejný buzny. Hlavně šatečky a načesaný vlásky.