EKONOMIKA

Měnová reforma v Československu v roce 1953: Bude se historie opakovat?

Měnová reforma, která zasáhla Československo v roce 1953, znehodnotila úspory místních obyvatel a podstatně snížila jejich životní úroveň. Komunistickou stranou však byla tato událost prezentována jako velké vítězství pracujícího lidu nad buržoazií.

Důvody vedoucí ke měnové reformě mají své kořeny už ve Druhé světové válce. Československá ekonomika utrpěla během války pochopitelně značné škody. Československo bylo germanizováno, postupně začleněno do říšského hospodářství a řízeno centrálně z Berlína. Stalo se také „továrnou“ naplňující německé válečné potřeby

Během války tak bylo do Německa vyváženo zboží, jež však nebylo nikdy uhrazeno – Říšská banka měla dluh za Československý export uhradit po válce, to se však vzhledem k prohře Německa nestalo. Odhadovaná hodnota tohoto dluhu přitom byla okolo 60 miliard korun. Československá národní banka vyčíslovala po válce veškeré ekonomické škody způsobené Německem na našem hospodářství – měnové škody, škody na drahých kovech, hospodářské ztráty – a dostala se až na částku 121 miliard korun. Celkové válečné škody na Československu pak byly v roce 1946 vyčísleny dokonce na 252 miliard korun – země se však náhrady těchto škod nedočkala. 

Československo tak po válce muselo čelit enormním válečným ztrátám, které nebyly nikdy vykompenzovány a také výrazné inflaci, jež byla důsledkem financování války a vysávání místního hospodářství ze strany Berlína.  

Přichází nástup komunismu 

V roce 1948 vyhrává komunistická strana volby, přičemž země se vlivem válečných škod na začátku 50. let 20. století nacházela v hluboké ekonomické krizi. Lidé měli peníze, nicméně panoval nedostatek spotřebního zboží, a tak nebylo peníze za co utrácet. Distribuce potravin i dalších produktů denní potřeby byla (podobně jako za války) na příděl. 

Navzdory této situaci rostla výrazným tempem česká ekonomika, to ovšem souviselo s komunisty posvěceným zapojením Československa do struktur zemí patřících do sovětské sféry vlivu. Začátkem 50. let tvořily hned 32 % strojírenské výroby zakázky pro armádu a 50 % všech státních investic putovalo na rozvoj těžkého průmyslu. Měnová reforma se tak politbyru jevila jako „účinný způsob“, jak připravit místní obyvatelstvo o peníze a úspory, za které si neměli co kupovat. 

Československá měnová reforma tak proběhla 1. června 1953 s cílem zbavení se přídělového systému, zastavení černého trhu a snížení poptávky ze strany občanů, která výrazně převyšovala nízkou poválečnou nabídku. Krom jiného také došlo k anulování dluhů státu vůči československému obyvatelstvu – viděno ekonomickou teorií se tak jednalo v podstatě o státní bankrot. Měnová reforma proběhla, přestože ještě 29. května prezident Antonín Zápotocký tvrdil, že jsou zprávy o chystané měnové reformě fámy. Hned druhý den odpoledne tehdejší premiér Viliam Široký oznámil, že stávající peníze budou platit pouze do konce měsíce a následující den začaly být vyměňované za nové – předem vytištěné v SSSR. Komunistická strana se tak očividně na měnovou reformu dopředu připravila.  

Reforma tvrdě zasáhla nejenom firmy, ale i běžné obyvatelstvo 

Někteří lidé přišli v podstatě přes noc o celoživotní úspory. Hotovost do 300 korun na osobu byla směňována v poměru 5 ku 1 u vyšších částek se však poměr zvyšoval až na 50 ku 1. U vkladních knížek byly tyto poměry a jejich limity o něco „výhodnější“. V poměru 5 ku 1 se převáděly vklady do 5 000 korun. Poměr se dle částek postupně zvyšoval a u obnosů přesahujících 50 000 korun byly staré koruny směněny za „reformované“ v poměru 30 ku 1. Členové strany si však mohli měnit peníze za výhodnějších kurzů. 

Úředníci vyčíslily ztrátu způsobenou měnovou reformou obyvatelstvu na 14,6 miliard československých korun, což v dnešních cenách odpovídá přibližně 100 miliardám korun. Jedná se však o účetní ztrátu, bez přihlédnutí ke kupní síle tehdejších peněz. Díky tomu, že nebylo za úspory možné ve zmiňované době téměř nic kupovat, byly tyto úspory v podstatě bezcenné. 

Měnová reforma měla dopad v podstatě na každého – nejenom buržoazii, která byla dle slov vládních představitelů největším poraženým měnové reformy, ale také na kohokoliv, kdo disponoval úsporami včetně pracující vrstvy obyvatelstva. Ve velkých továrnách se tak měnová reforma setkala s výrazným nesouhlasem – stejně tak i s nesouhlasem některých členů vládní strany. Začalo se stávkovat v továrnách po celé zemi, přičemž v některých případech tyto protestní stávky přerostly ve větší konflikty – vláda tak přistoupila k tvrdým represím. Stávkovalo se nejenom za účelem zmírnění měnové reformy, ale také za pád vlády – jak však víme z historie, neúspěšně. 

Celá společnost měnovou reformu nesla velmi nelibě – vedoucí představitelé strany se v jejích očích značně zdiskreditovali – a ve společnosti zakořenil značný pocit nedůvěry jak vůči režimu, tak jeho vedoucím představitelům. Chování strany krátce před reformou, kdy ji její hlavní představitelé opakovaně popírali, samozřejmě tomuto pocitu příliš nepřidalo. 

Můžeme něco podobného očekávat i dnes? 

Zmiňovaná měnová reforma už je poměrně vousatá, nicméně je pravdou, že se v průměru přibližně každých 50 let objeví na scéně. Jednotlivé státy se, jak „dospívají“, točí neustále v kruzích. První generace začne stát budovat a ty následující se mají lépe – než se blahobytu „přejí“. To můžeme vidět i dnes – spotřebováváme mnohem více, než si můžeme reálně dovolit. Západní státy žijí na dluh, přičemž jejich závazky jsou mnohdy astronomické – přesahují velikost ekonomiky dané země (ze zemí G20 – to je hned 8 zemí). Pandemie covid-19 a současný konflikt na Ukrajině má přitom na vývoj zadlužení rozvinutých států katalytický vliv

A jak je na tom přímo Česká republika? Česká národní banka očekává letos propad reálných mezd až o 8 % a stagnaci ekonomiky – situace, kterou jsme od pádu komunistického režimu nezažili. Díky zpomalení ekonomiky vybere stát méně peněz na daních a bude se dále prohlubovat schodek státního rozpočtu a zadlužení, které díky „zodpovědné“ politice předchozí vlády narostl do obludných rozměrů (stále jsme však na tom ve srovnání s řadou západních ekonomik mnohem lépe). Problém také představují protiinflační dluhopisy hojně propagované předchozí vládou, jejichž výnos je vázán na vykazovanou inflaci – s větší inflací zkrátka bude obsluha českého státního dluhu dražší. 

Česká vláda však nebyla ve své nezodpovědné fiskální politice výjimkou – nadměrně se zadlužovali vlády po celém světě, což při historicky nízkých úrokových sazbách příliš nikoho neznepokojovalo. Nyní se však situace mění. Český státní dluh vzrostl od konce roku 2019 do konce roku 2021 z 1,6 bilionu korun na 2,5 bilionu korun a jenom na úrocích český stát v roce 2021 zaplatil 42 miliard korun. S vysokou inflací a rostoucím zadlužením se však částka vyhozená na úrocích bude jenom zvyšovat. Problémem je také rostoucí množství peněz v oběhu. Od roku 1992 se za 30 let jejich množství zdesetinásobilo, přičemž tempo zvyšování peněz v oběhu neustále zrychluje. 

Současná inflace pochopitelně znehodnocuje úspory – banky sice navýšili úročení spořících účtů, ale ty stále za mírou inflace výrazně zaostávají. Inflace také reálně snižuje zadlužení států, je však otázkou, zda dostatečným tempem. Takto vysoká inflace s námi (pravděpodobně) nezůstane dlouhodobě a vzrůstající zadlužení států, vyšší úrokové sazby a zpomalení ekonomiky mohou být důvodem, proč by mohly mít státy problém se splácením svých dluhů. 

Byť se to nyní zdá jako čirá fantasmagorie, měnovou reformu v blízké době nelze vyloučit, přičemž taková reforma by se netýkala pouze hotovosti, ale i vkladů v bankách. Co byste tak nyní měli dělat? Diverzifikovat své finance – peníze investovat nejlépe do hmotných statků (nemovitosti, drahé kovy), případně zauvažovat o akciích, odvážnější mohou část svých peněz vložit i do kryptoměn, které nabízejí nesmírný potenciál (a s tím samozřejmě spojené i riziko). 

Investiční ředitel společnosti Invest & Property Consulting, a. s. Jan Bártl k tématu rizika měnové reformy: "Nejsem si jistý, zda-li jsem dostatečně odborně způsobilý na to, abych se vyjadřoval k tomu, zda-li se chystá, či nikoliv, další měnová reforma, ale rozhodně souhlasím, že je potřeba být připraven na všechny možné scénáře."

S nutností diverzifikace portfolia souhlasí:  “Díky politice minulé vlády je potřeba zamyslet se, do čeho peníze investovat. Jak již bylo výše napsáno, ideálními prostředky jsou pro tento účel aktiva s nějakým reálným a nebo virtuálním, ale jakkoliv hmatatelným a nezaměnitelným základem. Je ovšem nutno mít na zřeteli, že je potřeba portfolio, do kterého investujeme, diverzifikovat.”

"V současné době jsou investice do NFT, kryptoměn či v metaversech velice oblíbené a na vzestupu, ale je nutné brát v potaz, že i když výdělky vypadají lákavě, rizikovost těchto investic je opravdu velice vysoká a z hlediska jejich dlouhodobosti je otázkou, jak vybrat tu správnou platformu nebo produkt, který bude mít do budoucna navrch a uchytí se na trhu."

"Další možností jsou státní dluhopisy, které v současné chvíli vypadají také lákavě díky jejich navázání na inflační složku, která v současné chvíli slibuje vysoké výnosy, ovšem stále jde pouze o to, že vydělané peníze mi reálné zvýšení cen sebere tím, že vzrostou ceny zboží a služeb."

Dodává Jan Bártl a uzavírá komentář doporučením: "Zlatou střední cestou se zdají být dlouhodobé a stabilní investice s výnosem, který je z velké míry konstantní a zároveň je schopen pokrýt aktuální vysokou míru inflace, ale zato výnos je konstantní po celou dobu investice a je nezávislý na inflační složce. Konkrétně hovořím o vyčlenění majetku do samostatných entit, které poté nechám spravovat profesionály, kteří se mi o tyto prostředky starají, rozumí tomu, nabízejí jistotu a do jisté míry i garanci toho, že mi mé peníze budou vydělávat. V tuto chvíli podobné služby nabízejí různé společnosti, ale z hlediska jistoty jsou nejlepším nástrojem svěřenské fondy, které jsou regulovány zákonem."
 

byznysvcesku.cz

Josef Kalina
67 let, strojní inženýr . Cítí se smutný

Je třeba dodat, že vyplácení německých poválečných reparací brzdili také naši spojenci. Československo především požadovalo reparační plnění ve formě služeb, zejména německé dopravní sítě a telekomunikací. A to západní velmoci odmítly. Do února 1947 jsme obdrželi reparace v naprosto směšné hodnotě necelých pět a půl milionu dolarů. Vyplácení tzv. reparací skončilo v roce 1962 a my jsme z celkově požadovaných reparací dostali čtrnáct a půl milionu dolarů, tedy ani ne desetinu procenta. Podobně tomu bylo i s restitucí zlata. Uplatňovali jsme ztrátu 45 008 kg a bylo nám přiznáno 24 507 kg. Z toho jsme v roce 1948 obdrželi 6 074 kg a další vyplácení pak stopli Američané. Myslím, že zbytek zlata nebo alespoň jeho část byl vydán Československu až v roce 1982.

Milan Šáda
46 let, posunovač u dráhy . Cítí se znechucený

Já na žádný kamarádíčkování v politice, a hlavně tý zahraniční nevěřim. Bylo jasný, že si velmoci rozeberou, co budou chtít, a nám hoděj jenom nějaký drobky. Nejvykutálenější byli Angličani. Nejdřív nás v Mnichově zradili, a pak nám dali půjčku, aby nás to tolik nebolelo. Jenomže ty prachy jsme museli potom splácet. Taky jsme jim pak platili za to, že jsme mohli bojovat v jejich armádě. Zabavili nám navíc všechno zlato a nechtěli nám ho vrátit. Tahle se dělaj kšefty kamarád nekamarád. Jenomže i dneska některý naivkové věřej v politický přátelství.

Karla Bernášková
38 let, učitelka . Cítí se zklamaný

Měnová reforma také citelně postihla naši rodinu. Dědeček a babička měli na tu dobu docela značné úspory, o které přišli. Dva lidé kvůli tomu u nás v městečku dokonce spáchali sebevraždu. Ale pro dědečka to byla spíše jakási zkouška oddanosti myšlenkám, v něž věřil. Na jedné straně byly materiální jistota a na straně druhé věrnost straně. Nakonec se rozhodlo pro to druhé. I když samozřejmě nesdílím jeho komunistické přesvědčení, myslím, že ho to i svým způsobem šlechtí. Svědčí to o tom, že pro něj byly vyznávané hodnoty důležitější než vlastní prospěch. Málokdo by se na to zmohl.