EKONOMIKA

Mezigenerační hypotéky: Dobrý nápad, nebo slepá cesta?

Banky chtějí, aby splácení hypotéky mohli po rodičích „dědit“ děti, důvodem i aktuální zvýšení úroků České národní banky. Ta je však proti těmto takzvaným mezigeneračním hypotékám.

Lukáš Kovanda

Byty zdražují, průměrná výše hypotéky roste. A po razantnějším než očekávaném zvýšení základní úrokové sazby České národní banky tento týden bude růst ještě více. Spolu s tím se rozšiřuje okruh lidí, kteří nemají šanci dosáhnout na vlastní nemovitost. Začíná se proto mluvit o prodlužování doby splatnosti, či dokonce o mezigeneračních hypotékách, kde by úvěr přecházel z rodičů na děti. Centrální banka tomu však není příliš nakloněna.

Mezigenerační hypotéky představují krajní projev současné kultury dluhu, jež je dlouhodobě neudržitelná. Už se nestačí zadlužit na celý život, je třeba životů hned dvou. Nenastoupí jednou trojgenerační hypotéka?  

Je amorální uvázat jinému člověku k noze kouli v podobě dluhu, byť jde o vlastní dítě. Vlastně tím skoro i hůř!  

Když miminko ze slavného přebalu alba Nirvany Nervermind nedávno kapelu zažalovalo, že prý bylo zneužito k dětské pornografii, ťukali si mnozí na čelo. Nyní již dospělý muž chce zřejmě opravdu jen vytřískat peníze, proslavit se. Přesto je sporné za dítě takto, nad rámec běžné výchovy, rozhodovat.  

Podobné je to s mezigeneračními hypotékami. Převádět na dítě dluh, ať už v jakékoli formě, působí amorálně. Zejména jde ale o snahu řešit přeregulovanost současného světa další postranní cestičkou, v tomto případě tedy navíc ještě zavánějící amorálností. Nemanipulujme bezuzdně s úrokovými sazbami v ekonomice, umožněme developerům více stavět, bydlení bude dostupnější, a nebude třeba pochybně experimentovat s vícegeneračními hypotékami.

Mezigenerační hypotéky jsou výhodné pro banky, ale už ne tolik pro lidi. Banky dostanou díky delší době splácení ještě více nad hodnotou kupované nemovitosti. Lidem však nemovitosti zdraží. Neboť zavedení mezigeneračních hypoték otevře cestu k hypotéce lidem, kteří si ji nyní nemohou dovolit (a jejich dětem), což umocní poptávku po realitách a vyvolá další tlak na jejich cenový růst.  

Lukáš Kovanda, Ph.D. je členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a hlavním ekonomem Trinity Bank.

Milan Šáda

Je to amorální, to má autor recht. Když jste cinkali klíčema a Kryl říkal „Vy nevíte, co je to kapitalismus...“, každej mu akorát nadával. Tak tady to máte. Lidská nenažranost totiž žádný dno nemá.

Josef Kalina

Těžko se ubránit pocitu, že toto jako historik – laik odněkud neznám: „Dítě narozené otrokům se automaticky stává majetkem pána…“.

Michal Babinec

Před lety samy banky začaly přehodnocovat rizikové hypoteční úvěry, protože si po neblahé vlně krachů dokázaly samy spočítat, že finanční “smrt“ klienta jim může uškodit úplně stejně, ne-li více jako klientovi samotnému. Toto podle mne neprojde. Nikoli proto, že by to nějaká politická reprezentace nebyla schopná schválit, ale prostě proto, že to je ekonomický nesmysl.

Alexandr Gonda

Co si budeme říkat, tyto a podobné nápady mají ve skutečnosti jednu jedinou stopku. Tou je konec současného dojmu a bohužel i praxe větší části vyspělých ekonomik, že zadlužovat se, tisknout peníze lze víceméně do nekonečna. Jestli to půjde bez zničující krize, jaká tady bezmála sto let nebyla, jsem sám zvědav. Doufám v to. Za normálních okolností by to byly samy úvěrové ústavy, kdo by do takovýchto transakcí nešly. Jenže okolnosti normální už léta nejsou. Až příliš často “se to nějak udělalo“.

Nikola Spurná

To si neumím představit, že bych svejm dětem udělala. Mám teď pár úvěrů, ale mám je pojištěný a představa, že by moje děti nejen nic nezdědily, ale ještě za mě platily… To by mě hanba v hrobě musela fackovat.

Karin Léblová

Myslím, že soudný člověk to musí sám vyhodnotit jako nejen nemravné, ale i vysoce rizikové. Osobně mám dokonce dojem, že do podobné kategorie už nějakým způsobem spadají i současné vysoké hypotéky uzavřené na desítky let a realizované za předpokladu, že vše půjde, musí jít celou dobu trvání úvěru hladce. To jednoduše neodpovídá realitě života. Jedna nebo obě strany takové smlouvy silně riskují. Vzhledem k tomu, že je jasné, kdo v případě problémů tahá za kratší konec provazu, je nasnadě, že tady je regulace opravdu na místě.

Jindřich Kadavý

Tak pokud by například stát ručil… Umím si představit, že podobně jako už v současné době hradí stát tzv. “náhradní výživné“ za rodiče, který neplatí alimenty, aby dítě nebylo jeho nezodpovědným přístupem poškozováno, chránil by děti i v takovémto případě.