POLITIKA

Nejproblematičtější člen NATO se sblížil s Ruskem. Může mít jejich „přátelství“ dlouhého trvání?

Ze 30 členů NATO nezpůsobil Severoatlantické alianci v poslední době žádný stát více problémů než Turecko. Země s druhou největší stálou armádou v NATO se navíc nachází v centru strategicky významného regionu, což z něj činí nepostradatelného spojence.

businessinsider.com / Patrik Kudláček 

Na počátku 20. století docházelo mezi oběma zeměmi k určité omezené spolupráci. Po poválečných sporech, které vedly ke vstupu Turecka do NATO v roce 1952, však stály Turecko i Rusko ve většině otázek neoblomně na opačných stranách barikády – Turecko dokonce souhlasilo s umístěním amerických jaderných zbraní na svém území, z nichž desítky se tam stále nachází.

Po skončení studené války však ledy povolily. V roce 1987 začalo Turecko dovážet sovětský plyn a Rusko se nakonec stalo hlavním tureckým dodavatelem energie. Po rozpadu Sovětského svazu vzrostly také rusko-turecké hospodářské vazby – Rusko se v roce 2008 stalo druhým největším obchodním partnerem Turecka (hned po EU). V roce 2010 pak země podepsaly dohodu o bezvízovém styku.

Vztahy mezi tureckým prezidentem Erdoganem a ruským prezidentem Putinem umožnily užší spolupráci obou zemí. Současný vztah mezi Tureckem a Ruskem je výsledkem dlouhodobé měnící se dynamiky a posunu priorit po skončení studené války a změn v rovnováze sil v regionu v posledním desetiletí. Je nepravděpodobné, že by jejich vztah rozkvetl do podoby samostatné aliance, ale jejich zjevná blízkost a vliv na zájmy NATO trápí nejenom vrcholné politiky. 

Turecko balancuje na tenké hraně 

Nákup moderního ruského raketového systému protivzdušné obrany S-400 Tureckem, jeho invaze do severní Sýrie a operace proti tamním Kurdům a Erdoganovo pokračující potlačování disidentů přiměly mnoho západních zemí k uplatnění sankcí a omezení spolupráce s Ankarou. Popisovaná reakce Západu spolu s napětím s evropskými zeměmi v otázkách, jako je Kypr a migrace, a zastavenou snahou Turecka o vstup do EU vedly k tomu, že se Turecko ještě více obrací k Rusku.

V důsledku toho Turecko přestalo být do značné míry spolehlivým partnerem západních zemí a nyní pečlivě balancuje mezi Západem a Ruskem. Turecko však v žádném případě není zcela spokojeno s nedávnými kroky a ambicemi východní velmoci. Pokračující vojenská modernizace Moskvy, její anexe Krymu v roce 2014, intervence v Sýrii v roce 2015 a její rostoucí vliv v oblasti Černého moře a Kavkazu, to vše zvyšuje obavy Turecka z jeho většího souseda. Turecko Rusům zásadně nedůvěřuje, ale zároveň si není jisté podporou Západu. 

Opakované střety a konfrontace 

Nedostatek důvěry podtrhují četné fatální střety mezi tureckou a ruskou armádou zejména v Sýrii, kde se projevují zásadní rozdíly mezi ambicemi Ankary a Moskvy. Američtí představitelé uvedli, že podle jejich názoru byly při ruských vojenských operacích v Sýrii zabity desítky tureckých vojáků. Turecko tam také sestřelilo ruské letadlo a zahájilo operace přímo proti syrským spojencům Moskvy.

Členská země NATO také poskytla vojenskou podporu zemím na pobřeží Kaspického moře, které se střetly s Ruskem nebo jeho spojenci, včetně pomoci při budování jejich námořnictva.

Ankara také od roku 2014 navázala úzké vztahy s Ukrajinou, prodala jí ozbrojené bezpilotní letouny, které Kyjev již použil na frontě, a pomohla obnovit ukrajinské námořnictvo. Ankara dokonce otevřeně prosazovala plné členství Ukrajiny a Gruzie v NATO, čemuž se mnozí členové aliance bránili nebo proti tomu argumentovali.

Zatímco turecký nákup ruských protivzdušných systémů S-400 je známkou užší spolupráce, jeho pokračující úsilí o vojenskou modernizaci je do značné míry reakcí na zvýšení vojenských schopností samotného Ruska. Ankara také nikdy plně nezpřetrhala své západní vojenské vazby. Ačkoli ji USA kvůli nákupu ruských S-400 vyřadily z programu F-35, Turecko nedávno požádalo USA o prodej 40 nových letounů F-16 a 80 modernizačních sad pro svou současnou flotilu.

Rizika do budoucna

Navzdory svým obavám Turecko nadále udržuje vřelé vztahy s Ruskem. Rusko staví pro Turecko několik jaderných reaktorů a Erdogan odmítl vyloučit nákup dalšího ruského vojenského vybavení. Tato pokračující spolupráce je částečně odrazem toho, že Ankara akceptuje geopolitickou realitu.

Turci do jisté míry nemají jinou možnost než mít s Ruskem kooperativní vztah vzhledem k tomu, že významně ovlivňuje vývoj v Sýrii a zvýšilo svou vojenskou sílu v Černém moři. Turecko sice podporuje zvýšenou přítomnost NATO v Černém moři jako protiváhu Rusku, ale zároveň nechce vyvolat krizi. Ankara chce podporovat aktivity NATO, aby odradilo další ruskou agresi v černomořském regionu, ale nechce region příliš militarizovat.

Zdá se, že vztahy Ruska a Turecka jsou předurčeny k tomu, aby se pohybovaly mezi soupeřením a partnerstvím, ale jejich konkurenční zájmy v Černém moři a na Blízkém východě dávají tomuto vztahu potenciál k tomu, aby se rychle stal konfrontačním.

  Ing. Patrik Kudláček je aktivním investorem a novinářem dlouhodobě se věnující investičním a ekonomickým tématům.

 

Michal Babinec
46 let, byznysmen

Až moc lidí vnímá mezinárodní politiku pohledem naivní dvanáctileté holčičky, která si myslí, že se v ní pohybují hodní, zlí a oškliví. Jenomže ve skutečnosti je to tvrdá pragmatická hra bez sentimentů a žádní hodní v ní nejsou. Stačí si vzpomenout na Mnichov 1938, co „hodní“ udělali. Pravidla hry z pohledu mocností vyjádřil v devatenáctém století britský premiér lord Palmerston slovy: „Nemáme věčné spojence a nemáme žádné trvalé nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy a tyto zájmy musíme sledovat.“ V mezinárodní politice tedy neplatí žádná přátelství, jenom zájmy. Kdo to nechápe, je odsouzen k neustálému zklamání a prohrám. Ať už se nám to líbí, nebo ne, Turecko, které chce dosáhnout postavení světové velmoci, prostě sleduje svoje zájmy a dělá to, co považuje za pro sebe nejprospěšnější. A když už je řeč o jeho spolupráci s Ruskou federací, doporučuji se podívat, jak úzké vztahy panují mezi Tel Avivem a Kremlem.

Jindřich Kadavý
51 let, hudební pedagog a začínající politik

Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Nepřekvapuje, že se turecký diktátor Erdogan stále víc tulí k rudému Vladimiru Vladimiroviči. Nevím, jestli by i za tuto cenu mělo být Turecko nadále členem NATO, které je spolkem na obranu svobody a demokracie. Asi v tom hrají roli nějaké strategické důvody, ale já upřednostňuji principiální pohled, který staví na první místo lidská práva a hodnoty. Proto se vší silou protestuji proti bezohlednému a nestoudnému politickému cynismu. Ano, někteří spojenci nás sice v minulosti zradili, ale nebyli to Američané. Ti nás naopak osvobodili a dnes jsou záštitou NATO. Musíme se k nim tedy přimknout jako k onomu příslovečnému dubisku.

Karin Léblová
40 let, na volné noze

Přiznám se bez mučení, že se v mezinárodní politice vůbec nevyznám. Někdy mi to připadá, jako když si malí kluci poměřují, s prominutím, pindíky. Jsem proto, aby se lidé spolu přátelili. Turecko se podle všeho snaží přátelit se všemi, což mu rozhodně nelze zazlívat. Možná bychom se na to mohli podívat z druhé strany a vzít to jako příležitost, kdy Turecko může být jakýmsi svorníkem nebo prostředníkem, který sblíží Rusko i USA. Nakonec se třeba Rusko stane členem NATO a postupně i ostatní země. Všichni budou v NATO, které se přerodí v mezinárodní organizaci lásky, protože nebude mít s kým bojovat. Promiňte, teď mi manžel říká, že to jsou strašné hlouposti. No, použil trochu jiná slova. Jak jsem řekla, já tomu moc nerozumím.