EKONOMIKA

Ničivě drahý plyn: několik poučení z plynového vývoje. Plyn v EU je opět u hranice 100 eur za megawatthodinu

Plynová krize EU sice v posledních dnech mediálně ustoupila dalšímu z comebacků covidu, ale zažehnána není. Vždy třeba zrovna včera burzovní cena plynu v EU vyhoupla zpět na 100 eur za megawatthodinu. Tedy na více než pětinásobek hodnot běžných před pandemií. Nepochybně už nyní si ale lze vzít z plynové krize několik poučení.

Lukáš Kovanda

Extrémně drahý plyn je především dokladem toho, že zelenání EU postupuje příliš překotně. Environmentalisté si sice stěžují, že politici jednají zpomaleně, nicméně trh je usvědčuje z omylu. Samozřejmě, ekonomické oživení, jež se dostavilo s postupující jarní vakcinací a s dojmem, že jsme covid přemohli, je energeticky náročné. Nárůst cen plynu či elektřiny tak zcela překvapivý není. Zarážející je ale mimořádná prudkost nárůstu, v rozsahu stovek procent.  

Nárůst by byl mnohem slabší, pokud by se EU, v čele se svojí nejsilnější ekonomikou, Německem, nestavěla tak přezíravě k jaderné energii. Energetický trh EU je silně propojený, a třeba propojení německého a českého trhu s elektřinou je ještě silnější, takže odstavování německých jaderných elektráren je palčivě znát také v ČR. Zvláště, odstavují-li Němci také své uhelné zdroje, což se pochopitelně děje též. Současná plynová krize EU signalizuje, že ani Němci nemají za své odstavované zdroje dostatečnou zelenou náhradu. Letos se to ukázalo už v létě. Málo foukalo, takže větrníky vyrobily málo elektřiny. Musela být už v létě vyráběna z plynu, takže se nestihly doplnit plynové zásobníky. Což je zásadní důvod, který od září citelně tlačí cenu plynu v EU nahoru.

Plyn je fosilní zdroj, jejž Němci favorizují. Až tak, že s Rusy postavili potrubí, kterým si přivedou plyn z Ruska přímo k sobě. Odstavování jaderných a uhelných elektráren v EU tak vedle zdražování způsobuje růst energetické závislosti na Kremlu.  

Dlouhodobým poučením z krizového vývoje letošního roku tedy musí být to, že bez rozvoje jádra je ozeleňování EU prakticky nemyslitelné. Nastupující Fialova vláda by tedy rozhodně měla na úrovni EU utvořit alianci se zeměmi typu Francie a vyjednat jaderné energii jednou provždy status bezemisního zdroje. Následně by měla zahájit kroky směřující k rozšířených jaderných kapacit, například k výstavbě dalších bloků v Dukovanech, ale také v Temelíně. Dukovanské bloky totiž vlastně jen nehradí nynější tamní bloky, které mezitím zastarají „do nepoužitelna“.  

Další poučení je krátkodobější povahy. Překotné ozeleňování EU a s ním spojený prudký nárůst cen plynu a elektřiny je podstatou pádu společnosti Bohemia Energy. Zpomalením ozeleňování EU tedy lze docílit toho, že ubude dalších „Bohemia Energy“. Nicméně pády dodavatelů energií tady budou i nadále. Poučení si tedy musí vzít hlavně každý z odběratelů z řad domácností či firem. Vedle finanční gramotnosti je třeba pěstovat také jakousi gramotnost ve vztahu k dodavatelům energií. Odběratel by měl vědět, jaká rizika hrozí, bude-li mu daný dodavatel zajišťovat plyn či elektřinu levněji. Jestliže je něco levnější, je třeba se ptát proč. V případě dodavatelů energií tomu tak často je z důvodu provozování rizikovějšího byznysmodelu.  

Lidé v Česku vždy měli a mají možnost si nechat dodávat energie od státu (resp. od ČEZ, v němž má stát většinový podíl), nebo od soukromníka. Rozhodnou-li se pro soukromníka, třeba proto, že levnější, fajn, ale jeho láce bývá vykoupena vyšším rizikem.

Snad pád Bohemia Energy v tomto otevřel oči už úplně každému. K volnému trhu a svobodě nerozlučně patří zodpovědnost každého z nás. Pokud zodpovědnost za své životy předáváme úřadům a státu, pak se nedivme, v čemž všem nám nakonec „kecá do života“.

Lukáš Kovanda, Ph.D. je členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a hlavním ekonomem Trinity Bank.

Michal Babinec

Nikdo to nechce říct nahlas, ale ve skutečnosti pořád žijeme v plánovaném hospodářství. O volném trhu si můžeme nechat jenom zdát. Všechna nařízení státu a různých evropských institucí zabíjejí konkurenci. Teoreticky nic nebrání vzniku malých soukromých elektráren, které by mohly dodávat energii třeba jen několika obcím, ale v praxi je to neuskutečnitelné. Člověk se nemůže zbavit dojmu, že pravidla jsou psaná na míru jenom některým. Německo a celá Evropská unie jsou navíc příkladem toho, jak ideologie vítězí nad rozumem. Mám na mysli všechny údajně zelené zdroje energie, které jsou nejen nevýkonné, ale v posledku ani ne tak ekologické, jak se tváří. Pokud se celá energetická politika nepřehodnotí, bude jenom hůř.

Milan Šáda

Zeleným maniakům nejde o lidi, ale o bobry, žáby a jinou havěť. Ale proč je všichni poslouchaj? Jak se říká, když nevíš o co jde, jde o prachy… Bych se nedivil, kdyby politici měli svoje firmičky, který pak dotujou z peněz na různý ekonesmysly. Udělaj si podle sebe zákony, a pak to dojej. Na nějaký ekologický kecy bych se vykašlal a postavil další atomovou elektrárnu, ne rovnou pět a u hranic s Německem a Rakouskem. Chladící věže bych pak udělal v českých barvách, aby všichni pukli.

Karin Léblová

Čínská filozofie praví, že síly jin a jang musejí být vyvážené, aby ve světě vládla harmonie. Právě narušení zmíněné harmonie je důvodem veškerého zla. Život mě naučil, že toto prastaré moudro platí ve všech oblastech. Ekonomika, energetika a ekologie nejsou výjimkou. Na jednu stranu potřebujeme hodně energie, ale na druhou stranu musíme také dýchat a žít. Znepokojuje mě zpochybňování ekologických zdrojů energie. To se opravdu chceme vrátit do doby kouřících komínů, černého sněhu a dusících se dětí? Jaderné elektrárny podle mě nejsou řešením, stačí si vzpomenout na Černobyl a na tu elektrárnu v Japonsku. Jejich přínos je jen zdánlivý a v případě, nedej Gaia, katastrofy mohou být následky dalekosáhlé a nevyčíslitelné. Život a zdraví už mrtvým nikdo nevrátí.