EKONOMIKA

Obědová menu zdražila v uplynulé době o 50 %, v krajích víc než v Praze. Hrozí krach 15 % restaurací

Ještě před necelými deseti lety se obědové menu všude v republice, i v Praze, vešlo pod stovku. V roce 2013 vyšlo v Praze obědové měnu průměrně na 98 korun. V krajských městech stálo v té době menu vesměs méně než 90 korun. Celorepublikově tak menu stálo průměrně ani ne 85 korun.

Lukáš Kovanda

Loni však již menu celorepublikově vyšlo v průměru na více 125 korun, plyne z údajů portálu menicka.cz. Za uplynulých osm let tak obědová menu zdražila o zhruba 50 procent. Za pozornost stojí, že průměrná cena menu v Praze stoupla za osm let, od roku 2013, „pouze“ o necelých 37 procent, tedy méně, než odpovídá celorepublikovému průměru. V metropoli je totiž mezi restauracemi větší konkurence, ale zejména roste v Praze průměrná mzda pomaleji než celorepublikově.

Mezi třetím čtvrtletím 2021 a třetím čtvrtletím 2013 vzrostla průměrná mzda v Praze o 41 procent, zatímco celorepublikově o 51 procent, plyne z údajů ČSÚ. Většina republiky tedy v uplynulých osmi letech stáhla výdělkový náskok Prahy. To souvisí s dramatickým zvyšováním minimální mzdy, které přilepšuje znatelněji nízkopříjmovým vrstvám, zastoupeným spíše v oblastech mimo bohatá města Prahu či Brno. Naopak například ve finančnictví nebo peněžnictví výdělky, ač průměrně poměrně vysoké, v uplynulých letech zase tolik nerostly. Výrazněji si přilepšovali třeba manuální pracovníci v průmyslu, sociální pracovníci, pedagogové nebo zdravotníci. Tedy profese, které jsou rovnoměrněji než finančníci, soustředění zejména v Praze, rozloženy celorepublikově. I proto republika jako celek náskok Prahy stahovala.
V Praze loni menu vyšlo na více než 134 korun, na Karlovarsku, z daného hlediska v nejlevnějším kraji, vyšlo ani na 110 korun.

Výrazné zdražování poledního menu bude v době rapidní inflace a očekávaného poklesu reálných příjmů, který Česko letos čeká poprvé právě od roku 2013, řadě lidí důvodem, aby dali přednost přípravě pokrmu k obědu už doma. Naučila je to pandemie. Ten trend je patrný také v jiných evropských zemích. Ve své loňské studii jej analyzuje dokonce i Evropská centrální banka.

Lidé se během pandemie (znovu)naučili obstarávat si řadu věcí svépomocí či v rámci domácnosti, ať už jde o přípravu jídla k obědu nebo třeba o ostříhání. Není to tedy jenom o popandemickém zdražování, ale také o celkové změně spotřebních návyků, kterou pandemie způsobila. Zdražování jídla ovšem tuto změnu návyků podporuje a umocňuje.

Jídla v restauracích zdražují a zdražovat budou i nadále kvůli rostoucím cenám energií, kvůli nedostatku vhodné pracovní síly, kvůli zdražování základních surovin pro přípravu pokrmů, ale i třeba z důvodu růstu cen nemovitostí a zvyšování nájemného. Při ceně menu v průměru kolem 140 korun už restaurace zjistí, že dále cenu příliš navyšovat nemohou, neboť by jim to vzalo až příliš zákazníků. Letošní rok tak pro řadu z nich bude složitý. Svým způsobem i tento rok budou splácet účty za pandemii, přičemž zhruba patnáct procent gastro provozoven může zkrachovat či jinak ukončit činnost.

Lukáš Kovanda, Ph.D. je členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a hlavním ekonomem Trinity Bank.

Josef Kalina

Nikdy nezapomenu, jak jsem v čerstvě porevoluční době vyrazil do Vídně a úplně nejvíc ze všeho mě tam fascinovaly cukrárny a kavárny plné důchodců. Ti lidé měli zjevně na to, strávit zbytek svého života popíjením kávy a konzumací Sacherova dortu uprostřed té pozlacené nádhery. Neméně fascinující bylo, jak mně došlo až později, že většina z nich netrpěla nadváhou, což ovšem na věc vrhá jiné světlo jen částečně. Ten spor je s trochou nadsázky starý jako naše mladá demokracie. Je základním lidským právem každého pracujícího najít si na každém rohu lacinou knajpu s více či méně ošizeným jídlem? Má každý, kdo nechce pracovat ve výrobě mít šanci otevřít si onu knajpu a namísto mistra a kontrolora kvality šidit daně, hygienu a zejména své zákazníky něčím často dosti strašlivým? Úmyslně nadsazuji, trh by si měl umět poradit, ale například já se po letech dopracoval do stádia, že do běžných hospod prakticky nechodím nikoli proto, že bych si to nemohl dovolit, ale poněvadž je mně po tamních jídlech obvykle nedobře až přímo zle. Takže nevím. Není to vlastně dobrá zpráva?

Milan Šáda

Jojo, už je to tady. Ráno mi stará nachystá náhražkový kafe do bandasky a v poledne, jak zahoukaj, donese k plotu fabriky trochu ohřátejch brambor ze včerejška a kus flákoty, co vyprosila na řezníkovi a utrhla ji od huby harantům. Spolknu to narychlo na trávě mezi kolejnicema… Jasně, přece nám dělňasové nebudou vysedávat po hospodách v době oběda, to je přece pro úředníky, pro lepší lidi, že jo?! Jen tak dál, tohle už fakt dlouho trvat nebude.

Michal Babinec

Je třeba říci naplno jednu věc. Každý produkt, který má své zákazníky, si najde i své poskytovatele. Jestli tady existuje poptávka po laciném jídle a ne každá firma je schopna, ochotna provozovat svou vlastní závodní jídelnu, bylo by špatně, aby jen díky přebujelé byrokracii, regulacím apod. přišel celý segment na buben. Protože těch patnáct procent zaniklých bude přesně tato část trhu. Tj. provozovatelé, kteří se už teď léta pohybovali na hraně rentability, ale zároveň to umožňovalo nějak žít jim i jejich zákazníkům. Nemusím být nadšený z kvality běžně nabízených menu, nemusím si je ani dávat, ale jestli jeden z dalších mnoha dopadů lockdownů, vládních restrikcí a zelené politiky EU bude zánik dostupnosti laciného jídla, zakládáme si v kontextu všeho dalšího jednoduše na problém. Tyto věci jsou často velmi jemně propojeny i s pracovním trhem, ochotou pracovníků v nejméně žádaných profesích v profesi setrvat atp. Pozor na to, jídlo je základní životní potřeba a přímo souvisí s pocitem ze života. Nejeden režim padl na špatném zásobování, nedostatku jídla. To věděl ostatně i ten bolševik.

Karin Léblová

Průmyslově, případně hromadně připravované jídlo má svá negativa. Já bych osobně byla velmi pro změnu stravovacích návyků naši společnosti. Domácí jídlo má úplně jiné hodnoty pH i celkovou kvalitu. Potud by to byl jednoznačný přínos, nehledě na vztah k člověku, který vám jídlo do práce případně chystá, na vnitřní energii, se kterou to dělá, když na vás u toho myslí a tak dále. Jen jedním si nejsem jistá. Já manželovi ne sice každý den, ale často jídlo s sebou připravuji. Jenže je fakt, že jsem doma s dětmi, mám na to víceméně čas a odpovídá to jakési naší domácí dělbě práce. Toto nemá a nebude mít každý. Abychom se namísto cestou prospěšné alternativy ve stravování nakonec nevydali spíš k tomu, že našimi obědy se stanou chemické bagety z automatů v průchodu. Proti nim už je lepší snad úplně vše.