EKONOMIKA

Kudláček: Opravdu způsobily zánik Západořímské říše nájezdy barbarských kmenů?

Ať už označíte za pád Říma rok 410, kdy bylo Věčné město vypleněno, nebo rok 476, kdy Odoaker sesadil Romula Augusta a jednoduše transformoval starověké impérium v Byzantskou říši a otevřel dveře středověku a feudalismu, hospodářská politika císařů měla velký dopad na život římských občanů.

Patrik Kudláček

Nejjednodušší teorie o pádu západního Říma vysvětluje tento pád řadou vojenských ztrát, které utrpěl proti vnějším silám. Řím se po staletí potýkal s germánskými kmeny a v roce 300 barbarské skupiny jako Gótové pronikly za hranice říše. Římané přečkali germánské povstání na konci 4. století, ale v roce 410 vizigótský král Alarich úspěšně vyplenil město Řím. Říše byla několik následujících desetiletí v neustálém ohrožení, než bylo Věčné město v roce 455 znovu napadeno, tentokrát Vandaly. Nakonec v roce 476 uspořádal germánský vůdce Odoaker povstání a sesadil císaře Romula Augusta. Od té doby již žádný římský císař nevládl z italského postu, což mnohé vede k tomu, že je rok 476 označován za rok, kdy Západořímská říše utrpěla smrtelnou ránu.

Útoky barbarských kmenů jsou často považovány za hlavní příčinu pádu starověké říše. Skutečně tomu tak však je? V rozporu s touto myšlenkou se vyjadřuje Peter Brown z Princetonské univerzity, který patří mezi oblíbené historiky pozdní antiky a je autorem úvah o náboženství a společnosti v pozdně antickém světě. Jako spisovatel má schopnost oživit antický svět originálním a nečekaným způsobem. Za důvody úpadku Západořímské říše označuje spíše ekonomické problémy. Nicméně jeho vysvětlení úpadku starověkého impéria je v řadě případů neslučitelné jak se základy ekonomie, tak s tím, co víme o jiných srovnatelných předindustriálních společnostech.

Římský stát jako motor růstu?

V knize Vzestup západního křesťanství Brown shrnuje poznatky o přechodu od pozdní antiky k ranému středověku. Souhlasí s tím, že tento přechod přinesl hospodářský úpadek – úpadek, který se projevil radikálním zjednodušením života, k němuž došlo. Došlo k omezení dálkového obchodu. Města se zmenšovala a vyprazdňovala. Dělba práce se stala méně složitou. Mnohá povolání běžná v římském světě zanikla.

To vše je poměrně nesporné. Otázkou je, co tento úpadek způsobilo. Tradiční líčení zdůrazňují zkázu, kterou přinesly nájezdy barbarů a proběhnuvší občanské války, když se hranice Západořímské říše zhroutily. Tyto zprávy zdůrazňovaly zhroucení obchodu a zvýšenou hospodářskou nejistotu. Brown však tvrdí, že většina moderních výzkumů tento staromódní pohled odmítá: 

„Na vině bylo oslabení pozdně římského státu. Stát byl vybudován na nebývalé úrovni, aby přežil krizi třetího století. "Zmenšení" tohoto státu v průběhu pátého století zničilo "příkazovou ekonomiku", na níž se provincie staly závislé.“

V tomto příběhu samozřejmě hrají roli nájezdy barbarů, protože vytvářely tlak na římský stát. Jejich role je však okrajová. Brown spíše tvrdí, že římský stát byl motorem hospodářského růstu pozdní antiky. Staví na hlavu starý názor, který připisoval úpadek římské ekonomiky vysokým daním uvaleným císařem Diokleciánem a jeho nástupci, a tvrdí, že tyto vysoké daně byly ve skutečnosti zdrojem ekonomické dynamiky:

„Vysoké daně nezničily obyvatelstvo říše. Vysoké daně spíše napumpovaly čerpadlo pro století hektického hospodářského růstu. Daňový tlak si vynutil otevření uzavřených ekonomik venkova. Rolníci museli zvýšit produkci, aby si vydělali peníze, z nichž mohli platit daně, tvrdí ve své knize Brown.“

Bez ostychu představuje stát jako klíč k pozdně římské ekonomice:

„S jeho neodbytným shromažďováním bohatství a zboží prostřednictvím daní a jejich rozdělováním na údržbu velkých armád, privilegovaných měst, císařských paláců a celé vládnoucí třídy zapojené do císařského systému byl pozdně římský stát hrubou, ale energickou pumpou, která vstoupila do oběhu zboží v jinak primitivní ekonomice. Když byla tato pumpa odstraněna (jako v Británii) nebo ztratila vůli k daním (jako v merovejské Galii a v dalších "barbarských" královstvích), ekonomika římského typu se zhroutila.“

Dlužno dodat, že toto Brown neprezentuje jako předběžnou hypotézu či domněnku, ale představuje to jako současný historický konsenzus. Brown zatracuje historiky, kteří se od něj odchylují, a obzvlášť pohrdavě se vyjadřuje o těch, kteří jsou natolik nerozumní, že z úpadku viní invazní hordy germánských barbarů. Výše zmíněné úryvky z textu jeho knihy však ukazují, že Peter Brown jaksi pominul základy ekonomie. Kde tedy leží skutečné důvody úpadku Západořímské říše? 

I když se říká, že dějiny píší vítězové, někdy je píší jen elity. To je případ Tacita (cca 56-120) a Suetonia (cca 71-135), našich primárních literárních pramenů o prvním tuctu římských císařů. Historik Cassius Dio, současník císaře Commoda (císařem byl v letech 180 až 192), pocházel rovněž ze senátorské rodiny (což tehdy stejně jako dnes znamenalo elitu). Commodus patřil k císařům, kteří sice byli opovrhováni senátorskými vrstvami, ale milovali je vojáci a nižší vrstvy. Důvodem byly především finanční. Commodus zdanil senátory a k ostatním byl štědrý. Stejně tak byl i Nero (císař v letech 54 až 68) oblíbený u nižších vrstev, které k němu chovaly úctu. Obliba zmíněných císařů pramenila z hospodářských a ekonomických kroků, které nakonec pravděpodobně vedly k zániku Západořímské říše.  

Rozhazovačná politika nezodpovědných císařů 

Nero a další císaři znehodnotili měnu, aby uspokojili poptávku po dalších penězích. Znehodnocování měny znamená, že místo toho, aby mince měla svou skutečnou hodnotu – nominální hodnota se rovnala reálné a byla tedy tvořena 100% podílem drahého kovu stříbra nebo zlata, postupem času začala obsahovat pouze zlomek drahých kovů co dříve. V době Claudia II (císař v letech 268-270) činilo množství stříbra v údajně pevném stříbrném denáru pouhých 0,02 procenta, což pochopitelně vedlo k silné inflaci. 

Klesala také zásoba drahých kovů v pokladnicích impéria. V roce 14 n. l. (rok smrti císaře Augusta) činila zásoba římského zlata a stříbra v dnešních cenách přibližně 400 miliard korun. Do roku 800 se tato hodnota snížila na desetinu. Zvláště rozhazovační císaři jako Commodus, který znamenal konec období pěti dobrých císařů – Nerva (96 až 98), Traján (98 až 117), Hadrián (117 až 138), Antonus Pius (138 až 161) a Marcus Aurelius (161 až 180) – vyčerpali císařskou pokladnu. V době jeho zavraždění už císařství nemělo téměř žádné peníze.

Nízké daně ze zemědělské půdy přinesly inflaci  

Římská říše získávala peníze prostřednictvím daní, zejména danění zemědělské půdy. V době druhého dobrého císaře Trajána, v období vrcholného císařství (96 až 180), však dosáhla Římská říše svých nejzazších hranic, takže získávání další půdy již nepřipadalo v úvahu. Jak posléze začalo impérium ztrácet své území, zmenšovala se také základna příjmů. Jak už bylo také naznačeno výše, docházelo také k nižšímu daňovému zatížení běžných obyvatel. 

Snížení daňového zatížení zemědělství bylo známkou morálního pokroku, ale pochopitelně také znamenalo výrazně nižší přísun finančních prostředků do státní kasy. Jak vyřešili v Říme tento nedostatek? K prostředkům získávání dalších financí patřilo znehodnocování stříbrné měny zmíněné výše (považované za výhodnější než zvyšování míry zdanění), utrácení rezerv (vyčerpávající císařskou pokladnu), zvyšování daní bohatých vrstev obyvatelstva (což se v období vrcholného císařství nedělalo) a konfiskace majetků bohaté elity. 

Císaři záměrně nadměrně zdaňovali senátorskou (nebo vládnoucí) třídu, aby ji zbavili moci. K tomu potřebovali mocnou skupinu vymahačů – císařskou gardu. Jakmile však bohatí a mocní přestali být buď bohatí, nebo mocní, museli opět i chudí platit účty státu. Mezi tyto účty patřilo i placení císařské gardy a vojenských jednotek na hranicích říše.

Feudalismus

Protože vojsko a císařská garda byly naprosto nezbytné, museli být daňoví poplatníci nuceni hradit jejich mzdu. Zemědělci museli být připoutáni ke své půdě. Aby se vyhnuli daňovému břemenu, prodávali se někteří drobní vlastníci půdy do otroctví, protože ti, kdo byli v otroctví, nemuseli platit daně a svoboda od daní byla žádanější než osobní svoboda.

V počátcích římské republiky bylo dluhové otroctví (nexum) přijatelné. Nexum bylo zkrátka lepší, než být prodán do cizího otroctví nebo zemřít. Je možné, že o několik století později, v době císařství, převládaly stejné pocity.

Protože říše na svých zotročených lidech nevydělávala, císař Valens (asi 368) zakázal prodávat se do otroctví. Drobní vlastníci půdy, kteří se stávali feudálními nevolníky, jsou jen jednou z několika ekonomických podmínek, které byly zodpovědné za pád Říma, ale tvoří střípek kompletní mozaiky, která nakonec způsobila pád Západořímské říše. 

Hospodářské potíže a nadměrná závislost na otrocké práci

I když na Řím útočily vnější síly, hroutil se i zevnitř kvůli vážné finanční krizi. Neustálé války a nadměrné výdaje značně ztenčily císařskou pokladnu a tíživé daně a inflace prohloubily propast mezi bohatými a chudými. V naději, že se vyhnou berním úředníkům, mnozí příslušníci bohatých vrstev dokonce uprchli na venkov a založili si nezávislá léna. 

Římská ekonomika závisela na otrocích, kteří obdělávali pole a pracovali jako řemeslníci, a jeho vojenská síla tradičně zajišťovala čerstvý příliv otroků z dobytých národů, které bylo možné zaměstnat. Když se však expanze ve druhém století zastavila, začaly Římu vysychat zásoby otroků a dalších válečných pokladů. Další rána přišla v pátém století, kdy si Vandalové nárokovali severní Afriku a začali narušovat obchod říše tím, že jako piráti brázdili Středozemní moře. S úpadkem hospodářství a poklesem obchodní a zemědělské produkce začala říše ztrácet vliv na Evropu.

Ing. Patrik Kudláček je aktivním investorem a novinářem. Působí rovněž jako manažer ve společnosti Invest & Property Consulting, a.s.