Co norma obsahuje? Jde o povinnost všech subjektů s prodejní plochou nad 400 m2 od roku roku 2022 trvale navyšovat procento prodaných potravin z 55% až na 73% v roce 2028. 

Zejména v souvislosti s aktuálně probíhající celosvětovou pandemií COVIDu vypadá záměr rozumně: Vždyť kdo by si ještě před dvěma lety uměl představit současné uzávěry hranic a z nich plynoucí potenciální logistické problémy? Přiznejme si, že Česká republika je nesoběstačná v široké škále potravin, zejména ve vepřovém mase a v ovoci a zelenině. Naopak v sortimentu obilí a mléka vyprodukuje ČR přebytky, které dlouhodobě exportuje. 

Odhlédněme teď klidně od stokrát propíraných výhrad (Rozpor s legislativou EU, odpor Senátu ke znění novely, možná obchodní odveta sousedů) a dokonce neřešme ideologické výhrady na téma dogmat volného trhu. Stávající verze zákona trpí i jinými neduhy, než těmito.

Zákon nám sice exaktně přesně říká co přesně zákonodárce chce aby se stalo – vyčísleno s přesností na procenta, nijak však neřeší jak se to vlastně stane.

Prvním problémem (zejména u sortimentu, kde jsme málo soběstační) je jeho sezónnost. 

Klima České republiky, přes mírné oteplení v posledních letech, rozhodně neumožňuje celoroční venkovní produkci většiny druhů ovoce a zeleniny. Buď se tak český spotřebitel má spokojit s pouze sezónní dostupností většiny (nyní bezproblémově celoročně dostupných) druhů ovoce a zeleniny, nebo musí přistoupit na fakt, že po většinu roku bude jeho jediným vitamínovým povzbuzením kyselé zelí. Nic proti němu. Ale český konzument je o několik desetiletí dále.

Náklady na vybudování infrastruktury pro celoroční pěstování výše zmíněných komodit by byly mimořádné, šlo by o skleníky, hydroponické pěstírny a podobně. Otázkou pak zejména zůstává, jakému typu českého zemědělce má tato legislativa prospět?

Zákon povinné kvóty nařizuje explicitně obchodům s plochou nad 400 m2. Což jsou, až na vyjímky, zahraniční řetězce. Ty, opět až na vyjímky, z logiky věci nakupují zejména u největších českých zemědělských producentů – koncernů. Jen ti jsou totiž schopni dodávat do řetězců ve velkých objemech a jen ti si mohou dovolit do řetězců dodávat levně. O nákupních „zvyklostech a nešvarech” nadnárodních řetězcích kolují mezi menšími dodavateli legendy – poplatky za zalistování, zpětné rabaty, apod. Ze zvýšení poptávky po českých potravinách tak menší lokální producenti pravděpodobně nijak profitovat nebudou.

Typický český menší zemědělec už dávno musel zajistit, aby se jeho produkce dostala na stůl konzumenta jiným způsobem, než prodejem nadnárodnímu řetězci s minimální marží. Ať už to je „prodej ze dvora”, e-shop, nebo spolupráce s malými prodejci, jejichž prodejní plocha je skoro vždy nižší, než zákonem deklarovaná plocha 400 m2.

Otázkou tak v tuto chvíli zůstává: 

  • Komu přesně měl tento zákon pomoci? 
  • Jak a kdo bude kontrolovat plnění kvót?
  • Jak se stane, že už za 11 měsíců začne Česká republika „mávnutím kouzelného proutku” produkovat rajčata i v lednu?

Otázek mnoho, odpovědi, zatím bohužel žádné…