EKONOMIKA

Při ztrátě hlavního příjmu by polovině Čechů stačily úspory nejvýše tři měsíce

V případě ztráty hlavního zdroje příjmu by téměř polovině Čechů vystačily osobní úspory maximálně na tři měsíce. Zároveň přibližně polovina respondentů uvedla, že jim po zaplacení nezbytných výdajů každý měsíc zbývá dostatečné množství peněz.

Každý druhý Čech uvedl, že mu po zaplacení nezbytných nákladů a výdajů každý měsíc zbývá dostatečné množství peněz. Sedm procent uvedlo, že má velký přebytek. Toto procento zvyšují muži v poměru 6:1. "Tyto výsledky nejsou, vzhledem k nerovnému odměňování mužů a žen na pracovním trhu, příliš překvapivé. Nerovnováha v platech se zákonitě musí projevit i v konečném součtu dostupných financí. Výsledky mohou být ovlivněny i poměrem čerpání rodičovské dovolené, kterou častěji volí ženy,“ uvedla mluvčí Providentu Kateřina Jarošová.

Úroveň vzdělání má podle výsledků průzkumu na finanční zabezpečení značný vliv, protože osoby s vysokoškolským vzděláním častěji uvádějí, že jim na konci měsíce zbývá přiměřená nebo vysoká částka (63 procent, resp. 14 procent). Lidé s nižším dosaženým vzděláním častěji uvádějí, že jim zbývá málo peněz. Uvedlo to 44 procent z nich. Proti tomu vysokoškoláků s tímto problémem je 21 procent. Sedmi procentům obyvatel nezbývají po zaplacení všech výdajů žádné peníze.

V případě ztráty hlavního zdroje příjmu by 26 procent lidí očekávalo, že jejich osobní úspory vydrží minimálně rok. Že by jim finanční rezervy vydržely déle než jeden rok, uvedlo přibližně 32 procent dotázaných mužů, zatímco totéž uvedlo 19 procent žen. Téměř polovině dotázaných by úspory vydržely tři měsíce nebo méně. Na 14 procent dotázaných uvedlo, že nemá žádné úspory. Šlo o 19 procent žen a devět procent mužů.

"Absence úspor je v dnešní době pochopitelná, spolu s inflací a stoupajícími cenami za energie a základní potraviny může být pro část Čechů těžké ušetřit. Přesto je potřeba dobře propočítat všechny výdaje, zbavit se těch nadbytečných a odkládat alespoň malou částku pravidelně každý měsíc," upozornila Jarošová.

ČTK | byznysvcesku.cz

Josef Kalina
67 let, strojní inženýr

Jsou úspory a “úspory“. Tučné konto v bance se může rozpustit opatřením vlády nebo vnějších okolností jediným podpisem vysokého státního úředníka. Naopak léta nebo dokonce po generace budované hodnoty typu dům, vlastní voda, neřku-li polnosti, lesy apod. vykazují podstatně větší odolnost vůči poryvům času. Ani ty ale nejsou nedotknutelné, jak nás historie učí. Často vám po nich sáhnou ve chvílích zvratů právě ti, kteří sami nic stranou neodložili. Ještě vyšší úroveň zajištění představuje rodina. To jsem vždy říkával a říkám všem těm pojišťovákům. Děkuji, nepotřebuji, já mám dobrou, fungující rodinu. Ovšem na světě „nikdy nic nikdo nemá míti za de-fini-tiv-ní neb nikdy nikdo ne-ví co se může stá-ti, jak zpívali Voskovec s Werichem. Tam pak nezbývá než ukládat hodnoty tam, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. To už je nejvyšší forma spoření. Je to v nebi a píše se o tom v Bibli. Tak každý podle vlastního uvážení nechť volí. Praděda říkal, že zajistit se je dobré na víc způsobů. Když jeden totiž selže, většinou alespoň nějaký zůstane. Bylo mu to houby platné, nakonec jemu a celé rodině sebrali bolševici úplně všechno.

Michal Babinec
46 let, byznysmen

Vidím kolem sebe starostlivost přehnanou až obsedantní a zase naopak bezstarostnost, jakoby zítra měl přijít konec světa. Je jasné, že jinak bude odkládat člověk s nízkým příjmem a jinak někdo, komu zůstávají pravidelně značné přebytky. To, aby ale zůstávaly, považuji za klíčové. Není rozhodující kolik, ale aby vůbec! V zásadě ty částky mají odpovídat mým nutným výdajům alespoň na půl roku, lépe na rok, při běžném způsobu života. Za moudré také považuji umět, mít možnost jakoby přepnout do nouzového režimu. Kdo si vše vypočítá na aktuální maximální příjmy a podle toho žije, toho skolí často i banální zaklopýtnutí, na které se mu zrovna ke vší smůle bude vztahovat výluka ze sebelepšího pojištění a není přitom rozhodující, jestli hospodaří s minimální výplatou a nebo milióny měsíčně. Musím umět vždy stáhnout náklady. V tomto ohledu je současná všeobecně vysoká míra zadlužení jednoznačně rizikem a epidemie poučením. Takže možná je důležitější než plný sklep jídla, případně zlata a účty v půlce bank světa žít s pocitem, že ani na mě Slunce nemusí svítit bez ustání a já to přesto budu schopen ustát.

Milan Šáda
46 let, posunovač u dráhy

Jaký úspory? Z čeho? Vždyť půlka národa je ráda, že žije! Od vejplaty k vejplatě a sou rádi, že vůbec. Kde tyhlecty teoretici žijou? V mým okolí má peníze maximálně tak ten, kdo po rodičích zdědil barák nebo byt postavenej za minulýho režimu. Už se vzpamatujte! Tady se třicet let dělá na tom, aby obyčejný lidi dělali za nejmenší možný peníze a chytráci si mohli stavět vily s bazénem v každým patře. Vždyť na tom je celej ten režim postavenej. To sou rady jak pro ty chudáky, co neměli na chleba, tak jim nějaká chytrá hlava poradila, ať jedí koláče. Vždyť já bych si mohl zřídit extra spoření už jen na to, abych si směl zajít k zubaři! To nikdy nebylo. Tuší někdo tohle vůbec z těch pitomců, co nám raděj, za kolik a jak máme žít? Já sem rád, že můžu teď dětem na Vánoce koupit dárky, aby nebyly ve škole za chudáky a zažil jsem roky, kdy jsem si i na to musel půjčit.

Jindřich Kadavý
51 let, hudební pedagog a začínající politik

Jednoznačně vidím do budoucna řešení v nějaké formě rozšíření sociálního pojištění, nejlépe na celoevropské bázi. Také nepodmíněný příjem je věc nyní sice ještě dosti diskutabilní, ale do budoucna nikoli bez perspektiv. Část obyvatelstva přes veškeré racionální argumenty a kampaně jednoduše není schopna zvolit natolik prozíravou životní a ekonomickou strategii, aby byli schopni odolat nečekaným obtížím. Tady právě má svoji nezastupitelnou roli silný sociální stát, který těmto lidem s otcovskou starostlivostí a péčí formou daní a odvodů část příjmů de facto odebere, aby jim je později, ve vhodné chvíli mohl zase i se zapojením povinné solidarity úspěšnějších vrátit. Ze sociologických výzkumů jednoznačně vidíme, že největší míry spokojenosti panuje v těch státech, kde je nejnižší míra rozevření sociálních nůžek. Celý současný Západ, ke kterému si přejeme patřit, jde touto cestou!