Průměrný majitel elektroauta v ČR pohání svůj vůz po více než čtyři pětiny jízdního času uhlím, ruským plynem a ruským palivem jaderných elektráren TVEL. Plyne to z aktuálního složení zdrojů na výrobu elektřiny, jak je zachycuje tabulka ČTK níže. Navíc platí, že řidič elektromobilu je závislejší na ruských surovinách než řidič vozu se spalovacím motorem.

Elektřina potřebná k pohonu elektromobilu se loni v Česku vyrobila z 9,6 % z plynu a ze 40,8 % z jádra. To je dohromady 50,4 %. Z více než poloviny jízdní doby je tak průměrný elektromobil poháněn elektřinou z ruského plynu a ruského jaderného paliva. Palivo do jaderných elektráren, stejně jako plyn, dováží Česko výhradně z Ruska (byť v případě plynu z menší části oklikou přes jiné země).

Zato ruská ropa měla loni 49% podíl na jejím celkovém dovozu do ČR. Výrazným dovozcem jsou také Ázerbájdžán nebo Spojené státy. Navíc zhruba třetinu benzínu a nafty spotřebovaných v ČR dovážíme ze zemí jako Rakousko nebo Německo. Část z těchto dovezených pohonných hmot má svůj původ také v ruské ropě. Z ruské ropy také pochopitelně vyrábíme i v Česku produkovaný benzín a naftu. Celkově ovšem tedy platí, že z ruské ropy je dokonce méně než 49 % celkového objemu pohonných hmot spotřebovaných v ČR.

Zatímco tedy průměrný řidič elektromobilu využívá jako zdroj pohonu ruské suroviny ve více než polovině jízdní doby, průměrný řidič vozu se spalovacím motorem je využívá v méně než polovině jízdní doby. 
Nabízí se tak otázka, proč jsou pro některé řidiče relativně dražší elektromobily atraktivnější než vozy se spalovacím motorem, přestože jsou přitom ještě elektroauta závislejší na ruských surovinách. Zásadní část vysvětlení se opírá o fenomén snobského efektu, s nímž běžně pracuje mikroekonomie. Jde o jeden z projevů takzvané okázalé spotřeby. To je spotřeba, kterou člověk demonstruje druhým svoji majetnost, společenské postavení nebo jiný atribut.

Snobský efekt je však v tomto případě zastírán takzvanou signalizací ctnosti, což je další pojem, s nímž dnes pracuje například behaviorální ekonomie. Kombinace snobství a demonstrace ctnosti a ušlechtilosti, totiž starosti o životní prostředí, je zejména pro některé majetné lidi zvláště lákavá, takže hlavě proto u nás sem tam spatříme na silnici nějaké to elektroauto.

Kdo ale chce autenticky chránit přírodu, jezdí veřejnou dopravou, hlavně železniční. Ta však není tak atraktivní, neboť nemá ani potenciál snobského efektu, ani signalizace ctnosti.

Řidiči elekroaut tedy nejezdí “environmentálně čistě”, “zeleně”. Navíc pohon jejich vozů je závislejší na ruských surovinách než pohon vozů se spalovacím motorem. Proto je vysoce sporná otázka možného dotování elektroaut. Daňový poplatník, který třeba ani auto nevlastní, by zřejmě neměl platit vozy poháněné převážně uhlím a ruským plynem a jaderným palivem, s rizikem jejich produkce za neodpovídajících environmentálních a sociálních standardů.

Lukáš Kovanda, Ph.D. je členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a hlavním ekonomem Trinity Bank.