businessinsider.com / Patrik Kudláček

Si Ťin-pching je pravděpodobně nejmocnějším čínským vůdcem od dob Teng Siao-pchinga, architekta ekonomických reforem, které proměnily Čínu z chudé agrární země ve významnou hospodářskou velmoc. Než se Si Ťin-pching stal vůdcem Číny, měla Komunistická strana Číny zavedený systém pokojného předávání moci. Tento systém z velké části dodržovali Ťiang Ce-min i Chu Ťin-tchao, dva vůdci, kteří byli v úřadu před současným čínským prezidentem. 

Nedůvěra v plán nástupnictví vedla v minulosti k neshodám uvnitř vládnoucí strany, k vnitropolitickému vměšování čínské armády a k tendencím k větší centralizaci moci ze strany čínských představitelů. Si Ťin-pching pak pro jistotu nemá vůbec žádný plán, kdo po něm přijde na řadu. 

Vzhledem k tomu, že Čína hraje významnou roli na světové scéně, je pravděpodobné, že absence plánu na nástupnictví po Siovi ovlivní i další země. Vyvolává nejistotu ohledně otázek zahrnujících potenciální narušení mezinárodního obchodu, změny zahraniční politiky v důsledku domácí nestability a možnost vojenského převratu.

Pro plné pochopení toho, co se může stát, pokud Si Ťin-pching nejmenuje svého nástupce, je klíčové vědět více o tom, jak v minulosti v Číně probíhalo pokojné předávání moci.

Jak by se moc v Číně měla předávat? 

Od založení Čínské lidové republiky v roce 1949 má Komunistická strana Číny výhradní kontrolu nad vládou a generální tajemník, nejvyšší představitel strany, vládne národu. Tato role obvykle zahrnuje i funkci předsedy národní armády a držení převážně ceremoniálního titulu „prezident“.

Na papíře je to tak, že moc přechází bez boje z jednoho nejvyššího představitele na druhého: Na celostátním sjezdu, který se koná každých pět let, delegáti volí členy ústředního výboru strany. Tento výbor pak volí generálního tajemníka a orgán zvaný Stálý výbor politbyra, který vede národ po dalších pět let.

Jak se ve skutečnosti moc předává? 

Od éry Mao Ce-tunga, otce zakladatele komunistické Číny a jejího vládce v letech 1949-1976, má však nejvyšší představitel země na tyto procesy obvykle podstatně větší vliv, než naznačují psaná pravidla.

Po mnoho let Mao nejmenoval svého nástupce. V posledních měsících svého života však jmenoval a následně zavrhoval jednoho nástupce za druhým. Snažil se zabránit nástupu mocného vůdce komunistické strany Teng Siao-pchinga do nejvyššího vedení, protože se obával, že Teng zvrátí kulturní revoluci, nastolenou Maovým hnutím, jehož cílem bylo násilně vymýtit z čínské společnosti všechny zbytky kapitalistických a tradičních prvků.

Po Maově smrti v roce 1976 se Maův vybraný nástupce Chua Kuo-feng skutečně stal nejvyšším představitelem země. Dosáhl však poměrně málo úspěchů a v roce 1977 byl vyvíjen tlak na jeho sesazení ve prospěch Tenga. V roce 1981 se tak Teng chopil moci. Zavedl několik sociálních a hospodářských reforem, jež vytvořily základ pro prudký hospodářský růst Číny v posledních několika desetiletích. Díky tomu se stovky milionů čínských občanů dostaly z chudoby do střední třídy a Čína se stala druhou největší ekonomikou na světě.

Když Teng v roce 1989 odstoupil, způsobil tím vlastní nástupnickou krizi. Teng označil za svého nástupce poměrně neznámého politika Ťiang Ce-mina, ale zároveň prohlásil, že po dvou funkčních obdobích by měl Ťianga vystřídat Chu Ťin-tchao. Ťiang a Chu se stali mocnými rivaly na další dvě desetiletí.

Napětí ve vztahu Ťiangem zpomalilo Chuovy pokusy o zavedení reforem usilujících o hospodářský růst v západních a severovýchodních oblastech Číny namísto jejího dynamičtějšího východního pobřeží. Poškodily také Chuovu schopnost uskutečnit politické změny, které si přáli čínští liberální intelektuálové. Éra Chu Ťin-tchaa nakonec skončila v roce 2012 pokojným předáním moci Si Ťin-pchingovi.

Si Ťin-pching: Potenciální vládce Číny až do konce života

Si Ťin-pching rychle přistoupil k centralizaci moci. Z vlivných stranických pozic vyčistil politické nepřátele. Také své „tažení proti korupci“ postavil do pozice, která je pro další existenci strany a národa klíčová a odborníci považují v současné chvíli za pravděpodobné, že má Si v úmyslu udržet si nashromážděnou moc, tím, že zůstane v úřadu po bezprecedentní třetí funkční období a možná i déle.

Siova autoritářská vláda potlačila domácí disent, vedla k uvěznění mnoha jeho politických rivalů, vedla k rozsáhlému pronásledování Ujgurů v Sin-ťiangu a odcizila si obyvatele Tchaj-wanu – který si komunisté přejí sjednotit s Čínou.

Odborníci sledující Čínu nyní vyhodnocují rizika možného zpochybnění vůdcovství nebo převratu s cílem sesadit Si Ťin-pchinga, jemuž by se mohli postavit vlastní stoupenci. Pozorovatelé místní situace se domnívají, že by to mohlo vést k veřejným nepokojům a represím podobným těm, které jsme viděli na náměstí Nebeského klidu v roce 1989, kdy pokojné protesty vedené studenty tvrdě potlačily jednotky vyzbrojené útočnými puškami a doprovázené tanky.

Aby tomu Si zabránil, rozšířil stávající bezpečnostní režim do podoby propracovaného státního dohledu, v němž se k udržení totalitní kontroly vlády využívají digitální technologie a umělá inteligence.

Problémy v Číně mohou mít globální dosah

A konečně, čínský problém nástupnictví by se mohl stát i problémem globálním. Čína má druhou největší ekonomiku na světě. Nejistota plynoucí z domácí politické nestability pravděpodobně poškodí globální trhy a zájem o investice v Číně.

To by mohlo znamenat finanční napětí v Číně, narušení obchodu a přesměrování dodavatelských řetězců mimo Čínu. Země, které jsou na Čínu úzce navázány, by rovněž zaznamenaly změnu svého obchodního a finančního obrazu k horšímu.

Čína se stala silnou vojenskou mocností. Vnitřní mocenská krize může vést k chaotickému předání vedení, ať už Lidová osvobozenecká armáda provede převrat, nebo ne. V celosvětovém měřítku se mohou změnit vztahy Číny s USA i její současná snaha o mírové sjednocení s Tchaj-wanem. Kromě toho může být Čína méně schopná řídit nestabilní sousedy, jako je Severní Korea, Myanmar, Kazachstán a Pákistán.

V roce 1980, ve svých 75 letech, Teng Siao-pching řekl: „Musíme brát v úvahu dlouhodobé zájmy a vyřešit problém nástupnictví ve vedení.“ Bohužel se tak nestalo. Vzhledem k tomu, že nestabilita v Číně bude mít pravděpodobně celosvětové dopady, je povinností Si Ťin-pchinga a Komunistické strany Číny vytvořit důvěryhodný systém pro řádné předání moci.

Ing. Patrik Kudláček je aktivním investorem a novinářem dlouhodobě se věnující investičním a ekonomickým tématům.