EKONOMIKA

Kudláček: Templáři a počátky bankovnictví. Cesta od otrhaných hadrů k nezměrnému bohatství

Řád templářů byl až do svého zrušení v roce 1312 hlavní světovou finanční institucí. Aby templáři zmírnili rizika své ozbrojené činnosti na obranu víry a ochranu poutníků, vytvořili po celé Evropě mohutnou síť, kterou bychom mohli nazvat pobočkami bank.

Patrik Kudláček

Zatímco křížové výpravy poskytly templářům jeviště, na kterém mohli prezentovat svou moc, jejich skutečný zdroj moci spočíval v novém revolučním finančním systému: Síti templářských bank.

Londýnské ulice, stejně jako ulice mnoha evropských měst, skrývají mezi svými názvy stopy dlouhé historie templářů. Když se vydáte po Fleet Street – známé jako bývalé sídlo hlavních londýnských novin – a dojdete na Chancery Lane na hranici The City – dnešního finančního centra Londýna, uvidíte zvláštní kruhovou kapli Temple Church, vysvěcenou v roce 1185 řádem templářů, ale také první banku v Londýně. Zkoumání historie templářů tak znamená také zkoumání původu bankovnictví.

Ačkoli templáři žili skromně a zdrženlivě, křížové výpravy byly nákladné. V bitvě u Harimu v roce 1164 přežilo jen 7 z 67 templářů a v bitvě u La Forbie v roce 1244 se z 300 rytířů v poli dožilo konce jen 33. Náklady na jejich náhradu se rovnaly jedné devítině ročního příjmu francouzské monarchie.

Síť templářských preceptorií po celé Evropě pomohla tuto finanční zátěž částečně zmírnit. Mnozí noví rekruti, jako například Hugh z Bourboutonu, odevzdali při vstupu do řádu veškerý svůj světský majetek – včetně půdy, dobytka, nemovitostí, a dokonce i nájemníků. Tato preceptoria získávala další příjmy z obchodu, budovala vazby v místních komunitách a získávala velké i malé dary od běžných lidí, kteří chtěli „spasit své duše“.

Pozoruhodný vzestup Řádu templářů od darovaných hadrů k obrovskému bohatství však odstartovala až bula či dekret papeže Inocence II. z roku 1139. Tato bula kromě různých privilegií nejenže osvobozovala templáře od povinnosti platit desátek z produkce, ale také jim umožňovala vybírat vlastní desátky. Jejich preceptoři si vysloužili podobné úlevy od místních pánů po celé Evropě, což jim umožnilo vybírat mýtné a clo na jarmarcích a trzích – což bylo zvláště výnosné v přeplněných oblastech, jako byla Champagne, která se někdy pyšnila až třemi výročními jarmarky a trhy každý týden. Poté, co templáři nabídli finanční prostředky za odčinění vraždy arcibiskupa Thomase Becketta (zavražděn skupinou rytířů), která pomohla financovat bitvu u Hattínu, pověřil král Jindřich II. templáře vybíráním saladinského desátku – desetiprocentní renty z movitého majetku, a to od kohokoli kromě duchovních a křižáckých rytířů.

Templáři tento kapitál shromažďovali na výročních schůzích provinčních kapitul a posílali ho bratřím do Svaté země. Jak se však jejich pověst šířila po Evropě, brzy zjistili, že i po započtení všech válečných nákladů hospodaří s obrovským ziskem.

První mezinárodní bankovní systém na světě

Podobně jako mniši i poutníci a budoucí křižáci zoufale potřebovali peníze na financování svých výprav a templáři jim začali nabízet půjčky. Nabízeli také úschovu finančních prostředků, cenností a dokumentů, z nichž některé mohly být použity jako zástava za půjčky. V případě smrti zákazníka se templáři stávali vykonavateli jeho pozůstalosti. Než se Pierre Sarrasin z Paříže vydal v roce 1220 na pouť, odkázal templářům svůj majetek a závěť. Pokud by zemřel, řád by věnoval 600 livrů opatství svatého Viktora na nákup chleba pro chudé – ve prospěch duší Pierrovy rodiny. Dalších 100 livrů by dostala jeho matka a zbytek jeho dědicové, jakmile by dosáhli dospělosti. Například Guy z Lusignanu však daroval v roce 1281 templářům 1 500 livrů, přičemž 250 livrů mělo být ročně vynaloženo na obranu Svaté země.

Cesty poutníků do Jeruzaléma si vyžadovaly značné finanční prostředky a nesly s sebou nemalá rizika. Aby templáři tato rizika zmírnili, vytvořili po celé Evropě mohutnou síť bankovních poboček – například v Londýně v Temple Church, kde mohli poutníci složit finanční prostředky na svou výpravu výměnou za stvrzenky, na nichž bylo uvedeno, co si zákazníci uložili, a umožňovali jim vybírat prostředky z kterékoli jiné pobočky, pokud měli na účtu dostatek peněz na pokrytí svých potřeb. Díky ústředí na obou koncích Středozemního moře a obrovským komplexům v Paříži a Londýně vznikl první mezinárodní bankovní systém na světě. Pařížský chrám, chráněný obrovskými zdmi a impozantní věží, se pyšnil čtyřpatrovou, 50 metrů vysokou věží a připomínal spíše pevnost. Král Jan Bezzemek pak uložil v londýnském chrámu templářů své korunovační klenoty, takovou měl pověst.

Templáři kromě jiného zavedli systém „létajících peněz", který byl již dříve vyvinut čínskými dynastiemi, i když tam byl pod státní kuratelou. Ve středověku tak vzniklo něco obdobného soukromé bance, vlastněné papežem, tehdy v permanentních bojích a spojenectvích s ostatními vládnoucími mocnostmi Evropy, a řízená řádem, který složil slib chudoby. Jakýsi Goldman Sachs středověku, ale řízený, jako by to byla institucionální záložna vedená na první pohled jako charita.

Umožnění vkladů a výběrů bylo jen začátkem: Vznik křižácké hotovosti 

Křížové výpravy odčerpávaly kapitál z celé Evropy a zanedlouho se templáři stali nejplodnějším věřitelem na kontinentu. Sám Ludvík VII. si na financování své dvouleté křížové výpravy půjčoval obrovské částky a požadoval tolik peněz, že řád téměř přivedl na mizinu. Řád brzy přehodnotil svou úvěrovou politiku a požadoval po dlužnících, aby za své půjčky ručili, což mohlo mít různou podobu. Když si Robert II. hrabě z Artois v roce 1281 půjčil 1 578 livrů, zastavil všechny příjmy svého kastelána a městečka, dokud nebyl dluh splacen. Baldwin II., poslední křižácký latinský císař v Konstantinopoli, notoricky špatně hospodařící s financemi, zanechal jako záruku za obrovskou sumu peněz nedocenitelný Svatý Kříž.

Svatý Ludvík IX. Francouzský byl také jedním z mnoha králů a šlechticů, kteří si půjčovali od templářů. Když byla v roce 1213 zrušena exkomunikace krále Jana Bezzemka, vypůjčil si od templářů finance na nabídku rozhřešení. Krátce před podpisem Magny Charty si také vypůjčil 2 100 marek a později téhož roku dalších 2 000 marek, aby mohl zaplatit svým vojákům v Poitou a Gaskoňsku.

Finanční síť templářů však sahala daleko za hranice královských a šlechtických rodin. Během papežského schizmatu se sám papež Alexandr III. ve velké míře spoléhal na templářské půjčky a administrativní služby, aby se udržel nad vodou. Když papež Inocenc III. zavedl v roce 1198 poměrné daně a požadoval, aby duchovní pomáhali financovat křížové výpravy, pověřil templáře shromažďováním finančních prostředků a jejich bezpečnou přepravou do Svaté země.

V roce 1281 templáři vybrali obrovské částky za desátky, vykoupení od lidí, kteří nesplnili svůj křižácký slib, a 100 000 livrů na křížovou výpravu, kterou navrhl král Filip III.. Papež Martin IV. však místo toho utratil tuto částku za řešení vzpoury v Romagni a skončil s dluhem 155 000 livrů.

Protože technicky vzato bylo účtování úroků v rozporu s kanonickým právem, templáři si místo toho účtovali správní poplatky a výdaje nebo manipulovali se směnou měny. Nakonec od tohoto zákona upustili a rovnou účtovali anglickému králi Eduardu I. 5 333 livrů, šest sous a osm denárů za "správu, výdaje a úroky".

Zkušenosti s templářským bankovnictvím zdokumentoval také kronikář Ludvíka IX., Jean de Joinville. Když byl kronikář v roce 1250 u vojska v Akkonu, uložil templářům do úschovy 360 livrů ze svého žoldu. Když se však pokusil vybrat 40 livrů, místní velitel prohlásil, že nejenže o žádné takové transakci nemá záznam, ale že o Joinvilleovi nikdy neslyšel. Kronikář se s tímto problémem obrátil na velmistra Reginalda z Vichiers, s nímž se dobře znal, a ten mu odvětil: "Pane z Joinville, mám vás velmi rád, ale vězte jistě, že pokud nechcete tento požadavek odvolat, nebudu vás už mít rád, neboť si přejete, aby lidé věřili, že naši bratři jsou zloději.“

O čtyři dny později vyhledal Reginald z Vichiers Jeana de Joinville a přiznal, že nejen našel jeho peníze a zbavil velitele jeho povinností. Ve skutečnosti si templáři vedli rozsáhlé záznamy o všech finančních transakcích, přičemž nejplodnější zákazníci, jako například královna matka Blanka Kastilská, dostávali podrobné účty třikrát ročně.

Královské útoky na templářské „banky“ 

Templáři, chráněni záštitou Boží kromě nedobytného pařížského chrámu, necítili potřebu opevňovat své državy. Okrádání řádu však bylo dobrým způsobem, jak se dostat na černou listinu jeho finančních a správních služeb. Během války se Simonem de Montfortem však byl zoufalý britský princ Eduard ochoten toto riziko podstoupit – vloupal se do londýnské pokladnice, rozbil její trezory a odnesl si 10 000 liber svých nepřátel. Podobně se pak zachoval i Eduardův syn, Eduard II., který uloupil z téže místa 50 000 liber v hotovosti, špercích a drahých kamenech.

O něco hanebnější je případ, kdy v roce 1285 Petr III. Aragonský napadl hrabství Roussillon svého bratra, krále Mallorky. Z paranoie, že se jeho sourozenec spikl s Francouzi, aby si uzurpoval jeho panství, vnikl do místního preceptorátu a objevil nejen bratrův poklad, ale i usvědčující dokumenty potvrzující jeho podezření.

Naneštěstí pro templáře se ve čtrnáctém století stali příliš bohatými a začali ležet v žaludku tehdejším monarchům. Filip IV. Francouzský, který se chtěl zbavit svého zdrcujícího dluhu vůči řádu a dostat se k jejich obrovskému bohatství, provedl konečný útok na pařížskou banku a donutil papeže, aby nařídil zabavení veškerého templářského majetku. Ten byl sice předán špitálníkům, ale všichni evropští králové se snažili nejprve sáhnout do hlubokých kapes templářů.

Nedělejte si velké dlužníky, zejména pokud jsou mocní 

Jako depozitáři obrovského množství úspor v úschově získali templáři obrovské množství finančních prostředků, které ležely ladem a bylo jen otázkou času, kdy se pustí do podnikání v oblasti úvěrů a řízení rizik, což je činnost, která jim propůjčila nesmírnou moc. Až do svého rozpuštění v roce 1312 krátce po pádu Jeruzaléma.

Ve 13. století byl Řád templářů hlavní světovou finanční institucí, velkou nadnárodní společností, která soustřeďovala velké množství velmi cenných informací o králích, knížatech, šlechticích a bohatých příslušnících kléru.

Jejich zmizení, které je také obestřeno několika všeobecně známými konspiračními teoriemi, zanechalo v Evropě značnou mezeru po službě, která začínala být nezbytná nejen pro zajištění hotovosti na dlouhých cestách, ale také pro usnadnění plateb a mezinárodních transakcí. Tuto mezeru pokryly pouze na místní úrovni subjekty, které poskytovaly úvěry v oblastech svého vlivu.

Počátky bankovnictví v době templářů se odehrávaly v době většího morálního řádu při splácení dluhů, nicméně výjimka potvrzuje pravidlo. Ilustrativním příkladem je právě případ francouzského krále Filipa IV., který dlužil obrovské množství peněz templářskému řádu. Rozohněný král se spikl s papežem, který rovněž nedůvěřoval moci, kterou templáři získali, a řád rozpustil a ponechal bývalé ochránce Svatého města jejich osudu. Templáři byli ve velkém pozatýkáni a donuceni přiznat jakýkoli hřích, který by je odsoudil před inkvizicí, zatímco jejich velmistr Jacques de Molay byl veřejně upálen v Paříži, vedle dnešní stanice pařížského metra, kde se nacházel Templ – sídlo templářů. 

Bankovnictví v době templářů, kteří nikdy nemohli počítat s věřitelem poslední instance, se vyznačovalo rychlostí a solventností a vždy si udržovalo zdravý odstup od politické moci, což je na hony vzdáleno tichému paktu nevyhnutelných vzájemných výpomocí dnešního modelu bank využívajících pákový efekt v kombinaci se systémem svěřených peněz. Nicméně možná nejdůležitější poučení z historie: Nikdy nedržte ve své rozvaze velké dlužníky, zejména pokud jsou mocní.

Ing. Patrik Kudláček je aktivním investorem a novinářem. Působí rovněž jako manažer ve společnosti Invest & Property Consulting, a.s.